2018 - Berchtesgaden

Přehled základen 2018
Mapy ke stažení
Fotky z Heukuppe
Video z Heukuppe
Fotky z Berchtesgadenu - 2. turnus
Video z Berchtesgadenu - 2. turnus
Fotky z Berchtesgadenu - 3. turnus
Oznámení

2017 - Wallis

Fotky z Wallisu (2. turnus)
Fotky z Wallisu (3. turnus)
Fotografie z průzkumu
Přehled základen 2017
Oznámení

2016 - Solná komora

Fotky ze Solné komory
Fotografie z Písecka
Přehled základen 2016
Oznámení

2015 - Vysoké Taury

Fotky z Matrei - 2. turnus
Mapy ke stažení - Taury
Průzkum ve Vysokých Taurech
Přehled základen 2015

2014 - Kaisergebirge

Fotky z průzkumu
Fotky z Kaisergebirge (4. turnus)
Přehled základen 2014

2013 - Cortina

Fotky z Cortiny - 2. turnus
Fotky z Cortiny - 4. turnus
Filipův deníček
Video
GPS trasy - 4/A
GPS trasy - 4/B
Mapy ke stažení
Přehled základen 2013

2012 - Bavorsko

Fotky z Bavorska
Filipův deníček
Video
GPS trasy
Přehled základen 2012
Oznámení

2011 - Chamonix

Fotky z Chamonix
Video
Geologické okénko
Fotky z průzkumu
Přehled základen 2011

2010 - Ennstal

Fotky z Ennstalu
Filipův deníček
GPS trasy
Video
Hodnocení sezóny 2010
Přehled základen 2010

2009 - Corvara

Fotky z Dolomit
Filipův deníček
Geologické okénko
Hodnocení sezóny 2009
Mapy ke stažení
Přehled základen 2009

2008 - Nízké Taury

Fotky z Nízkých Taur
Filipův deníček
Hymna 4. turnusu
Hodnocení sezóny 2008
Přehled základen 2008

2007 - Gailtal

Fotky z Gailtalu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2007
Přehled základen 2007

2006 - Montafon

Fotky z Montafonu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2006
Přehled základen 2006

2005 - Pale

Fotky z Dolomit
Video z ferráty
Hodnocení sezóny 2005
Přehled základen 2005

2004 - Engadin

Fotky ze Švýcarska
Hodnocení sezóny 2004
Přehled základen 2004

2003 - Achensee

Fotky z Achensee
Hodnocení sezóny 2003
Setkání po sezóně
Přehled základen 2003

2002 - Dauphine

Fotky z Francie
Přehled základen 2002

2001 - Lienz

Fotky z Lienzu

2000 - Aosta
1998 - Švýcarsko
1997 - Ötztal
1996 - Brenta
1995 - Julské Alpy
1994 - Dolomity

1993 - Hohe Tauern

Fotky z Vysokých Taur

Filipův deníček

Prolog, cesta do Brna, pátek 19. 7. 2013

Nalil jsem si Neronet od Žurka a začínám sepisovat události a jevy EXODu 2013 z Cortiny d'Ampezzo. Víno je kyselejší než bych čekal, věřím můj deníček takový nebude a čtenáře potěší.


Domluvili jsme se s Tomášem a kamarády z Brna na tradičním a důstojném zahájení EXODu v kulturním zařízení restauračního typu v Brně poblíž VFU („Veteriny“), setkání se zúčastní i neúčastníci výpravy do zahraničních hor, potkáme se s přáteli - ať tedy přijedeme do Brna dříve než v sedm večer. I domluvili jsme se na dopravu mezinárodním rychlíkem EC 173 Vindobona.


Na nádraží Praha Holešovice jsem se nechal odvézt taxikem za stovku, nechtělo se mi se vláčet ta kila proviantu tramvají, byť je to pár stanic. Jsem tu asi 15 minut před pravidelným odjezdem vlaku (13:17). Kupuji lístek „akční sleva Praha - Brno“, resp. normální lístek do stanice Praha Hl.n. a odtud onen akční. Logika marketingových specialistů ČD cestujícího vždy překvapí.


Mezinárodní rychlík EC 173 Vindobona má v tu chvíli ještě tolerovatelné zpoždění 20 minut. Jenže pak u stanice Hněvice hořely koleje či co a vlak nabral pěkných 120 minut sekeru. Ztuhlý po více než dvouhodinovém čekání naskakuji do nejbližšího vagónu a volám Tomášovi, kde že sedí i s mou místenkou. O dva vagony dále. Dobrá, na stojáka to u smradlavého záchodku těch pár minut na hlavák vydržím.


Polovina cestujících ven, asi třetina dovnitř, přebíhám k Tomášovi a konečně usedám na rezervované místo. Tomáš během několikahodinové cesty z Děčína do Prahy již vypil 3 ze svých 4 teplých piv. Já na peróně jen jedno, druhé rovněž již teplé piji svorně s Tomášem. Sedí vedle nás dvě bližní spolucestující z Německa, ovšem spolu se svými věcmi jsou prostorově výrazné. Příště si koupíme místenky čtyři. Za těch 70 Kč navíc se to pohodlí vyplatí. Navíc budeme moci pořádat nevyhlášené konkursy, která děvčata si vedle nás mohou sednout.


V Brně opravují viadukt před nádražím do zatáčky, vystupujeme proto na radu Petra již v Brně-Židenicích, voláme taxi a za chvíli jsme u Veteriny. Místo v pět v sedm. Pavel si odběhl z hospody, aby nám otevřel tělocvičnu. Svalíme bagáž k postelím (dost bylo žíněnek) a rychle na večeři. Místo ne zcela vyhovující La Botte byl vybrán Klub cestovatelů. Je blíž, jídlo lepší, pivo o chlup také. Z neúčastníků je zde Lucka s dcerkou, Hanka Dvořáková a Iva v letních šatech s dekoltem, do nějž není možné nespadnout, alespoň očima. Velmi milé setkání. Před půlnocí uléháme ke kratšímu spánku.


Cesta tam (Brno - Cortina d'Ampezzo), sobota 20. 7. 2013

Klidná, trochu teplá noc, ovšem krátká. Před šestou se scházíme u zadního vchodu tělocvičny. 4. turnus je letos (opět) ne zcela naplněn, což nám ovšem nevadí. Pohodlnější je cestování busem i stany po dvou, maximálně po třech nocležnících. Usedám řadu před zadní pětkou, vedle mne přes uličku Petr, za námi Tomáš, Zuzka a Sylva. Řidič Michal s sebou veze cca 13 kartonů 96% nealkoholických nápojů (piv), což si myslím by mělo stačit. Zásoby 100% nealkoholických nápojů jsem nekontroloval. Cesta je dlouhá, jedeme s vozíkem předpisově maximálně 80 km/h. Co zastávka to pivko, otepluje se až k vedru. V kempu jsme kolem půl sedmé. Výměna stráží s třetím turnusem proběhla bez problémů. Výběr stanu se tentokrát ne zcela povedl, při deštích teklo do jedné ložničky a u vchodu se tvořila laguna, která nevysychala ani v největším pařáku. Překvapuje nás, že stany nemají krycí plachty před deštěm. Prý tu zatím nepršelo. Nám tedy hned první noc pršelo řádně. Na večeři jdeme do pizzerie v druhém kempu, je to daleko přes silnici asi 120 metrů od zipu stanu. Ráno byla řeka u kempu (T. Boite) kalná a koryto plnější.



Dvě polodenní túry z Passo Giau (2236 m) - Monte Cernera (2657 m) a Nuvolau (2574 m), neděle 21. 7. 2013

Odjezd v osm, bus nás vyváží do sedla Giau, počasí dobré, tvoří se první dopolední oblaky typu Cumulus (Cu), a to termickou konvenkcí. Skupina A nejprve vystoupí na blízký kopec Monte Cernera a pak se podle počasí uvidí, co dále.



Krásné louky, mnoho květin, traverz s kratším skalním výšvihem, dvě sněhová pole a nakonec jsme lehce zakufrovali (vyjma Jiřiny) a přešli nástup do výstupového žlabu k vrcholu. Ten začíná na sněhovém poli a plynule přechází v kratší výšvih s ocelovým lanem, ferrata bych to nenazýval. Skála morká, jak po ní tečou čůrky vody z tajícího sněhu a noční přeháňky. Nad výšvihem trochu sutě, ještě jedno sněhové pole a jsme na prvním letošním vrcholu. Výhledy pro nízkou oblačnost omezené. Sestupujeme rychle do sedla, hnáni vidinou vychlazeného pivka z busu. Naše přání se vyplnilo, snad až na trochu delší čekání na sestup všech z A do sedla.



Kolem jedné velí Pavel k nástupu na odpolední túru, vystoupíme na Nuvolau (vrchol, chata, pivko). Traverzem zprava, pak prudce travnatým kuželem pod skály, lehkým lezením ve žlabu zajištěným lany na plateau. Při přechodu plošiny nás překvapí pár kapek a párkrát v dáli zahřmí. Ještě překonáme kratší exponovaný hřebínek zajištěný lany a jsme na vrcholu s chatou. Jedno pivko, čtvrtka vínka, podívat se, co by bylo vidět, kdyby bylo dobře vidět bez mraků a sestupujeme na sedlo. Zkracujeme si sestup zpět na traverzovou cestu vedoucí do sedla ne právě jednoduchým chodníčkem ve skalách a suti. Vtipkujeme, co by tomu řeklo B, kdyby tudy šlo. To ještě nevíme, že Čenda je tvrďák a B tudy protáhl. Zaslechl jsem něco o nezapomenutelných intenzivních zážitcích. Pro B ne posledních.



Večer v kempu natahujeme plachtu, bude pršet. Ne tak všichni ostatní, nerozumím tomu, stejně tak skutečnosti, že první turnus plachty nenatáhl pro všechny od začátku. Když už jsem se rozepsal o ne zcela dokonalé stavbě stanů, pak dávám na zvážení kontrolu stavby tábora vedoucími prvního turnusu, zejména kvalitu ukotvení vypínacích lanek (dlouhé kolíky nutné!), položení igelitů pod ložničkami - zda je symbolické nebo funkční, zda jde zapnout krycí igelitová plachta na oknu do chodbičky - je hezké, když je stan vypnutý, pokud ale až moc a plachta nejde připnout, je celkem za větru a deště na prd. Tak špatně postavené stany jsem dosud na EXODu neviděl. A to není vše, jak se pozorný čtenář dozví dále.


Vaříme večeři z konzervy s nápisem vepřové ve vlastní šťávě, k tomu těstoviny, mám tento pokrm i k snídani, nic moc. Spíš nic než moc.


Col Rosa (2160 m), pondělí 22. 7. 2013

I přes předpověď slibující velmi pěkné počasí furt pryč od rána až do večera, se Pavel rozhoduje k túře na ne zcela vysoký a ne zcela vyhlídkový kopec, a to ještě kombinovaně s průchodem části soutěsek, peřejí a vodopádu Riu de Fanes, na poměry vápencového pohoří vodnaté říčky tekoucí údolím téhož jména. Odjezd opět v osm hodin, cesta na parkoviště za Cortinou v 1449 m je krátká, autobusové pivko proto otevíráme ještě před nastartováním motoru. Stane se z toho tradice, stan O a jeho O(krasa) Sylva jsou u busu vždy mezi prvními.


Z výstupu druhého dne si pamatuji jen výjevy:


  • Naučná stezka údolím podél říčky, popisy rostlin a stromů a cedulích tu a tam píchnutých do země.

  • Loučíme se s Vladimírem na rozcestí kousek od parkoviště. Vladimír vystoupí sám na vrchol nejkratší možnou cestou.

  • Pěkný vodnatý vodopád a peřeje s průchodem mezi záclonou vodopádem a skalní stěnou.

  • Impozantní kaňon, kratší svačinka a první paňák dne.

  • Vodnaté peřeje o kus výše proti proudu, obdivujeme je z vyhlídky nad cestou.

  • Petr se Zuzkou se ztratili. Ani nevíme jak.

  • Sylva je šla hledat a ztratila se také.

  • Tomáš nesl ztracené Sylvě batoh a čepici.

  • Telefonuji Petrovi, abych jej zachránil od strašné smrti hladem a strachem v pustých horách kousek od Cortiny.

  • Všichni jsme se šťastně našli na rozcestí o kus výše.

  • Funíme do sedla Posporcora 1720 m, kde svačíme. Rychlost funění byla u každého individuální.

  • Již méně funíme pod ferratu. Cestou některé z nás málem uštkla zmije.

  • Pod nástupem ve stínu převisu se mašlujeme do sedáků a ferratových setů.

  • Výstup ferratou není z nejlehčích.

  • Tomáš a Petr vzdávají výstup v dolní části ferraty (v nejtěžším místě) a vrací se na sedlo a dále k busu.

  • Krásný vzdušný traverz asi v polovině výstupu. Nic pro slabé povahy.

  • Nad traverzem doháním Vladimíra.

  • Čekám, až Vladimir překoná obtížné místo.

  • Předháním Vladimíra.

  • Ostatní čekají na jiném místě, aby Vladimíra předešli.

  • Konečně na vrcholu. Čekáme na Vladimíra.

  • Svačíme. Čekáme na Vladimíra.

  • Díváme se na vrcholy kolem a určujeme, kde je jaký. Čekáme na Vladimíra.

  • Vladimír je vidět pod vrcholem. Hledá výstup.

  • Pavel mu z vrcholu radí, že musí najít kramle. Čekáme na Vladimíra.

  • Vladimír na vrcholu. Vladimírova děkovná modlitba.

  • Společné vrcholové foto.

  • Domlouváme se s Vladimírem na sestupu a kde budeme případně čekat.

  • Sestupujeme za Camp Olympia a na stadion k busu.

  • Řeka je osvěžující, ale koupat se v ní dá jen naležato, což nevyužijeme.

  • Skupina B na nás čeká na parkovišti u stadionu a někteří čekající mají z čekání plné zuby. Čeho není známo.

  • Tomáš a Petr mají plná bříška piv. Čtyř.

  • Ihned po příchodu se k nim přidám a popíjím ve stínu dva škopky.



Dnes vaří v hospodě a tak zveme Zuzku a přesouváme se umytí a učesaní do pizzerie do kempu přes silnici. Po večeři pokračujeme v družné zábavě pod naší plachtou. Začíná pršet. Déšť přechází v silný déšť. Pak v liják. Nakonec v chcanec.


A zde pokračuje vyprávění o kvalitě stavby stanů. Asi v půl jedenácté přiběhne vyděšená a ne zcela při smyslech Zuzka, že jí spadl stan na hlavu. Nevím, co si o tom mám myslet. Stany obvykle na hlavy hezkých žen nepadají. Zapínám softshellovou bundu a vybíhám do toho chcance. Zuzka bohužel nepřeháněla. Špatně postavený stran se pod tíhou vody shromážděné na mizerně vypnuté střeše složil. Víc než 60 litrů vody přelomilo na dvou místech konstrukci stanu nad zadní ložňičkou. Vyléváme vodu a provizorně rovnám konstrukci. Běžím zpět pro gore bundu a pro čelovku. Cestou prosím Tomáše, ještě veselého a rozverného, aby přepnul na jiný režim, že máme docela průser. Spolu s Čendou a Pavlem vážeme za neustávajícího chcance druhou konstrukci k té poškozené (bylo ji třeba najít ve vozíku), překolíkováváme veškeré vypínací šňůry stanu delšími kolíky, napínáme povolená lanka, dáváme sušit věci z ložničky, Zuzce připravíme suché místo ve velitelském stanu. To celé trvá asi do půlnoci, kdy konečně přestává pršet.


Nevím, kdo stan stavěl a kdo na stavbu dohlížel. Takto však přátelé a příznivci hor ne. Fakt ne.


Tre Cime di Lavaredo (Toblinger Knotten 2617 m, Monte Paterno 2744 m), úterý 22. 7. 2013

Ráno jako malované, nebe vymetené, po včerejší noční bouřce na obloze ani památky. Ne tak v kempu, kde jsou louže a podmáčená místa, jedno zrovna ve vchodu do našeho stanu. Po necelé hodině jízdy zastavujeme u jezera Misurina, které je ranním sluncem nádherně nasvícené a na jehož hladině se zrcadlí masiv Sorapisu. Fotíme, necháváme na sebe působit nádheru místa.



Pokračujeme kolem legendárního kempu jednoho z prvních EXODů, poslední část výjezdu je po mýtní silnici končící na velikém několikaúrovňovém parkovišti pod chatou Auronzo (2320 m). Skupina A se vydává traverzem zleva, majíce masiv Tre Cime po pravé ruce. Cesta na chatu Drei-Zinnen hütte (2405 m) trvá něco přes hodinu, trochu se zadýcháme překročením kaňonu pod chatou, asi 200 výškových metrů dolů a něco přes 250 výškových metrů k chatě. Dole, v místech zazemněného jezera, se pase stádo krav. Přibližně od hrany údolí se otevírají známé výhledy na severní stěny Tre Cime. Na to, že je skoro srpen, jsou pod stěnami velká sněhová pole.


Na chatě krátce odpočívíme a osvěžujeme se jedním pivkem (bohužel v plastu). Chata je v německém jazykovém prostředí a je to znát. Na obloze se formují první dnešní kumuly, zatím zcela bílé a málo mohutné.


Pro výstup na Toblinger Knotten se dělíme na dvě skupiny, skupina A+ vystoupí cestou Leitersteig (obtížnost C), která kopíruje na severním úbočí hory původní zásobovací cestu rakouských vojáků a je vedena téměř výhradně po železných žebřících, místy exponovaným terénem (luft pod nohama). Skupina A1 nás bude podporovat a vrcholový výstup jistit kratší, z jihu vedoucí ferratou polního kuráta Hospa (Feldkurat Hosp Steig, obtížnost B). A1 je na vrcholu asi o 15 minut dříve než skupina A+. Na severní stěně bylo zima, žebříky studily a výstup nám zpestřili pánové z horské, opravující kotvení lan a železných pomůcek. Na vrcholu povinné fotografování, odpočinek a sestup zpět k chatě Drei-Zinnen.



Po občerstvení bez pivka nastupujeme na odpolední část túry, ferratou Innerkofler Klettersteig vystoupíme na Monte Paterno. Nejprve několik kratších tunelů a poté jeden dlouhý, chladný, s mnoha stovkami vysokých a nepohodlných schodů, společnost nám dělá mihotavé světlo čelovek a lano po straně chodby. Ta pokračuje kamsi pod vrchol dále hřebenem, turistická cesta odbočuje skalním oknem pod sedlo Gamscharte. Nejprve jsme se dosti zdrželi na nesnadném nástupu na ferratu (třímetrová hladká stěnka), kde jsme čekali, než sestoupí více jak dvacet lidí. Dále po lehkém hřebínku, kde je lano dobré tak na udržení směru, jsme se dostali pod dlouhé úzké firnové pole. Výstup po pevném sněhu vyžadoval pozornost a soustředění, lana zmizela pod sněhem a ledem. V časném létě je tento úsek bez maček a cepínu neschůdný. Na úzkém sedle jsme docela pozdě, debatujeme, zda půjdeme na vrchol, nakonec nás zachránil Petr, který rozhodně na vrchol vylézt chtěl.



Další kratší ferratou jsme vystoupili na suťové plato s obtížnější orientací, kudy vede cesta nahoru. Nejtěžší částí výstupu je asi pětimetrový výšvih vhloubením, zcela nejištěný lany. Na vrcholu je vztyčen nádherný nový dřevěný kříž s pamětní deskou na Seppa Innerkoflera. Výhledy se zhoršily pro narůstající oblačnost. Sestup je v dolní části veden novou jednosměrnou ferratou, některým kamarádům připadala pro svoji vzdušnost morálově náročná, technicky bych řekl byla jednoduchá. Již jsme se viděli na chatě Lavaredo (2344 m) u pivka, ovšem k tomu bylo ještě daleko. První část hřebenové galerie je snadný traverz, následuje průchod několika kratšími tunely a zejména traverz tří vysněžených žlabů, kde by uklouznutí skončilo minimálně zlomeninami a velkým potlučením. Sníh ani v pozdním odpoledni nebyl ve žlabech změklý.


Na chatě rychlé pivko (ve skle) a pak již jen půl hodiny šlapačky zpět k autobusu, společnost nám dělala skupina Cadini a její zcela vysněžené severní žlaby - zeleň lesů a luk, šedá skal, bílá sněhu.


Večer vaříme tzv. "Hovězí ve vlastní šťávě". Mám onu hmotu i k snídani. Již nikdy více.


Sorapiss (Passo Tre Croci 1808 m, Forc. Marcuoira 2307 m, Lago del Sorapiss), středa 23. 7. 2013

Ranní fernet po včerejší a dnešní hmotě z vlastní šťávy více než třeba. Předpověď počasí je nejhorší z celého týdne s jistotou odpoledního deště. Pavel se rozhoduje pro neexponovanou tůru ve skupině Sorapis, jednu z mála, kterou se dá vejít do hor a vrátit se tentýž den, většina značených cest jsou dvoudenní náročné přechody s bivakem. Původní plán byl vyjít ze sedla k jezeru, od jezera vystoupit na sedlo Marcuoira a z něj sestoupit k autobusu. Pavel zcela suverénně vyráží se slovy, že jistě trefí tu správnou výstupovou cestu. Bylo tomu přesně tak, jen to byla cesta sestupová. Po kratším konsiliu s mapou je omyl vyhlášen za výhodu a jdeme tak říkajíc proti srsti plánu. Což se nakonec ukáže lepším. Cesta do sedla má dvě naprosto rozdílné poloviny. Ta první delší je pohodlná horská cesta, posledních 200 výškových metrů do sedla je mizerná, sotva znatelná cesta v jemné klouzající šotolině a suti v nepěkném, erozemi poškozeném a příkrém žlabu.


V sedle, nejvyšším bodě túry, svačíme a připíjíme na zdraví. Po kratším přechodu travnatých luk se cesta stáčí po úbočí směrem k jezeru, již z dálky viditelnému, s nevšední modrou barvou. Sestup vcelku nudný, končící kousek pod chatou. Pamatuji si na krásné lilie v kleči na konci sestupu.



U jezera a v okolí chaty mnoho lidí, na koupání není pro kazící se počasí a svačící bližní všude kolem ani pomyšlení. Vracíme se na chatu a na lavičce na terase popíjíme jedno lahvové. Někteří odvážlivci si dali i jídlo uvnitř, reference jsem dostal špatné. Překvapující u italské horské chaty. Svačíme na stojáka za začínajícího deště v kleči kus pod chatou.


Na sestupu nám drobně prší, ale v sedle je již pěkně. Cesta je monotónní, furt pryč z kopce dolů. Občas kluzká, pár železných schodišť v horní části. Jsme u autobusu mezi prvními a tak jdeme na kávu a štrůdl se šlehačkou do restaurace pod sedlem. Obé je vynikající. Po návratu k prostředku hromadné dopravy jsme tu stále ještě mezi prvními. Po chvíli zjistí Evžen, že nechal peněženku s životními úsporami na chatě. Telefonát z čísla zjištěného z ubrousku či účtenky má nečekaný výsledek - peněženka je na chatě, stačí pro ni dojít. Evžena doprovodí Petr - je to charakter. Dobrý skutek, nahoru a dolů to je přes dvě hodiny poctivé šlapačky. Vracíme se do kempu bez nich, autobus pro ně zajede večer.


Dnes vaříme v pizzerii se Sylvou, z večerního střídmého popíjení červeného vína si nic zásadního nepamatuji, bylo předpokládám standardní s půlnočním přechodem do spacáků.


Cristallo - Sentierro Ferrata Ivano Dibona - Rif. G. Lorenzi (2932 m) - Ospitale (1470 m), čtvrtek 24. 7. 2013

Ráno jako malované a tak i celý den. Sestupová hřebenovka ve skupině Cristallo začíná lanovkovým výjezdem k hranici tří tisíc metrů nad mořem. První část je nudná moderní klasika, zato druhá je kromobyčejný zážitek v jízdě v plechové popelnici na stojáka. Nástup jsem pokazil a obsluha mne musela k Sylvě do kabinky trochu postrčit. Padesát minut jízdy prokládané občasným zastavením provozu pro nástup či výstup se v kruhové popelnici dá využít různým způsobem - focením krásy hor, meditací, kontemplací, zdvořilým rozhovorem či jinými dalšími duchovními a tělesnými aktivitami. Nasmáli jsme se až hanba. Tomáš s Petrem si jízdu rovněž užili.



Žlab pod lanovkou je plný sněhu a tak i část terasy u chaty. Více než metrovou vrstvu tvrdého firnu chatař řeže motorovou pilou a pak ručně rozhazuje opodál. Než se celé A vykulí z popelnic, trvá to další půl hodinku, další minuty připrava na ferratu a navlékání úvazků.



Cesta hřebenem začíná kratším výstupem na vrchol nad chatou, na chvilinku se ocitneme nad třemi tisící metrů nad mořem. Jistím se z celé ferraty jen zde na krátkém úseku pokrytém sněhem a ledem. Túra hřebenem je především dlouhá, za krásného počasí jako je dnes krajinově vděčná, míjíme zbytky staveb z první světové války, jedna ubikace byla obnovena v bivak, i ten však po několika desetiletích sešel a noc bych v něm rozhodně strávit nechtěl. Když již si myslíme, že jsme z nejhoršího venku, čeká nás prudký sestup mizerným terénem a opětovný výstup do pevnějších skal, několik hupů typu nahoru dolů. Jeden traverz minu lana a jdeme paralelně se správnou cestou několik set metrů po jiné skalní terase. Po přechodu ze skal do trav a luk a lesa scházíme ještě skoro hodinu na širokou vozovou cestu vedoucí údolím, po které šlo béčko. Slunce hřeje až moc a čím více klesáme, tím se více potíme. Čekáme s Pavlem na ostatní ve stínu smrku. Je zvláštní, odbočka nahoru na hřeben není nijak značena, snad proto, aby se turisté vydávali jen jedním směrem, od lanovky dolů.


Ospitale je coby kamenem dohodil a zbytek doplivl. Překvapí mne kratičký výstup od bystřiny k busu, nohy nejsou na opačný pohyb již několik hodin navyklé. Kousek od parkoviště je kostelík, do kterého se ke mši svaté sjíždí mladí i ne zcela staří řeholníci, což vzbuzuje u ženské části naší výpravy lehké pozdvižení.


Krásná túra za parádního počasí! K dokonalosti chybělo snad jen vykoupání v tůni na konci sestupu.


Večer vaříme těstoviny s omáčkou bez masa. Konečně dobré a lehké jídlo. Zbylo i něco na ráno.


Lagazuoi (2778 m) a Il Castelletto (tunel ferraty G. Lipella na Tofanu di Rozes), pátek 25. 7. 2013


Na Passo Falzarego (2105 m) jsme kolem deváté mezi prvními, parkoviště se však rychle plní stejně jako obloha mraky, odpoledne budou i bouřky - je teplo na to, že jsme ve výšce přes 2 kilometry. Navštěvuji místní kapličku, je od ní krásný výhled na Marmoladu a Col di Lana. Nad našimi hlavami se křižují kabinky lanovky, skupina A vyráží směr tunel z 1. světové války. Prudký výstup pod skály na přímém slunci nás zadýchal a zapotil, čekání v tunelu na sestup početné skupiny mladých Italů zase zchladil. Konečně je ferrata přes žlab volná a dostáváme se k ústí hlavního, mnohasetmetrového tunelu. Schody jsou příkré a vysoké, tma úplná. Zastavujeme se k odpočinku v místě bývalého vodního rezerováru, strojovny lanovky a ubikací. Tunel ústí kousek pod vrcholem v místech odstřelu hřebene, kdy Italové plánovali podobně jako na Col di Lana odstřelit s vrcholem skály i rakouské vojáky, což se jim zde nepodařilo a c. & k. armáda dál držela pozice ovládající palbou výstupovou silnici na sedlo Falzarego. Navíc Rakušané se pohodlně zásobovali údolím Travenanzes.



Míjíme chatu a pokračujeme náhorním plateau na hlavní vrchol s křížem, kde krátce svačíme a fotíme se. Lidu tu je díky lanovce mnoho. Vracíme se do horské chaty a u jednoho z nemála volných stolů obědváme. Jedno dvě pivka, guláš nebo těstoviny. Po zaplacení "keš", neboť kartou to nešlo, sestupujeme k začátku údolí Travenanzes, podél skalního hřebene s rakouskými pozicemi. Oficírna rakouského důstojníka je rekonstruovaná včetně výdřevy. Překračujeme pár malých sněhových polí. V sedle nás opouští Tomáš s Petrem, sestoupí odtud přímo do sedla Falzarego. My pokračujeme pod Col Dei Bos a dále pod Castelleto. Ze sedla ve 2331 m stoupáme nejprve suťovým kuželem, pak skalami a nakonec příkrým svahem a sněhovým polem až k ústí tunelu na ferratě G. Lippela vedoucí na Tofanu di Rozes. Převýšení přes 200 metrů nás nepříjemně překvapí a funíme, tedy rozhodně já ano, navíc s plným břichem z hospody. Bolí mne i hlava.


Nasazujeme helmy a čelovky a noříme se do tunelu, který příkře, ach velmi příkře, klesá dolů směrem pod sedlo Falzarego. Skoro žádné schody, zato prudce ubíhající kamení kamsi do tmy pod nohami. Na konci tunelu je kaverna na dávnou techniku Italů zde bojujících. Po žebřících slézáme asi 30 výškových metrů k patě hory. Vedle nás zbytky původních dřevěných válečných žebříků, starých skoro sto let. Klikatým chodníčkem cik cak sestupujeme k prvním travinám, poté sjíždíme suťovým jazykem na širokou vozovou cestu.


Kousek po ní až k prudké zatáčce s kopretinovou zahrádkou. Posledních pár metrů sestupu vede po úzké pěšince lesem a ústí na odpočivadlo s bývalou hospodou, asi kilometr pod sedlem Falzarego. U budovy je vydatný pramen vody s kamennnými neckami, nabízející milé osvěžení.


Dnes je restaurační den, po uvedení do provozuschopného stavu v umývárnách se odebíráme do pizzerie. Sylva nejprve odmítla, poté z neznámých důvodů změnila názor a přidala se k nám. Tradiční večeře, tradiční popíjení pod plachtou a před půlnocí do spacáků.


Dobrý horský den.


Croda da Lago, Lago de Federa (2046 m), sobota 26. 7. 2013

Po několika letech jsme se vypravili na plnohodnotnou sedmou túru odjezdového dne. Na silnici směrem na passo Giau ve výšce 1703 m n.m. nás Michal vykládá z busu a vrací se do kempu. Jdeme krátce po silnici nahoru a odbočujeme do lesa, překonáváme po lávce začátek kaňonu dravé říčky a kryti před přímým sluncem lesem a západním svahem, vystupujeme nad jezero Federa. Je krásné počasí a zcela modré nebe bez jediného mráčku. V sedélku nad jezerem si připíjíme na nejvyšší bod dne (stoupání od silnice asi 500 m). Za chvíli jsme u jezera, které obcházíme po úzké stezce pod svahem a skalní stěnou. Na krásném místě s velkým plochým kamenem a dobrým vlezem do vody se koupeme, voda je teplá, nikam nespěcháme, koupe se i Pavel, což s Tomášem považujeme vedle naučení pití Fernetu za jednoznačný pedagogický úspěch. Přidává se k nám po chvíli Sylva, jdeme si zaplavat podruhé. Kousek od nás pomalu odtává na břehu jezera zbytek sněhového pole. Z chaty nad jezerem je výborný výhled na skupiny Sorapis, Cristallo a Monte Antelao, z prosklenné stěny sauny samostatně stojící kousek od terasy pak krásný pohled na Beco di Mezodi. I v zimě tu musí být parádně!



Sestup do kempu je zprvu pohodlný lesním chodníčkem, později náročnější díky mokrému a prudkému svahu, odpočíváme krátce u almu s pramenem, odkud již vede vozová cesta. Závěrečných 500m po asfaltu se dalo vydržet. Petr nás vidí od stanu a ihned volá do Plzně, tudíž se mezinárodní hovor odehrává bez zbytečných zdržení. Petr je kamarád.



Balení tábora proběhlo rychle za pěkného, teplého a suchého počasí, díky bednám a krabicím byl ve vozíku ordung. Petr neopakoval Drahuščinu chybu z Corvary a odkladiště prázdných PET a skleněných lahví stanu O nejprve zdokumentoval, poté ekologicky zlikvidoval a teprve poté plachtu sbalil. S Petrem a Sylvou jsme pomohli zabalit většinu plachet stanů, mírnou komplikací byly chybějící igelity pod jedním stanem a tedy nutnost mýt podlážky ložniček, větší komplikací byl Michalův zcela správný odpočinek a spánek před cestou zpět a s tím spojená nedostupnost piva, což resultovalo v balení nasucho. Přežili jsme jen tak tak. Plný vozík nám místní majitel malotraktoru bravurně vyvezl na silnici, kde neméně bravurně Michal zacouval k vozíku. Během balení vaříme ze zbytků překvapivě dobré jídlo.


Při nakládání osobních zavazadel se nemohu zbavit pocitu, že teprve teď turnus začíná, tolik zásob jídla v krabicích a bednách rozměrů spíše větších jsem nečekal. Výsledkem je zastavěná pětka vzadu (čtyřka, prostřední Tomáš uhájil pro sebe), přesun Zuzky k Pavlovi a přesun Sylvy vedle mne. Společné foto a asi v půl sedmé vyjíždíme směr Brno.


Cesta zpět Cortina - Brno, neděle 27. 7. 2013

Otevíráme první léhev červeného, decentní návratový mejdan se nám rozjíždí. Na první zastávce Michal zjišťuje, že vozíku nesvítí téměř žádná světla. Oprava a výměna žárovek trvá asi 45 minut. Pokračujeme v popíjení druhé a třetí lahve. A zde mejdan končí do ztracena. Tomáš usíná střídavě na zemi a na sedadle, Sylva zkouší různé polohy na různých sedadlech, Petr se nějak kroutí na svém dvojsedadle, já nemohu pro bagáž sklopit opěradlo a tak jsem nespal ani v hodině mezi vlkem a psem. Navíc jedeme s druhým řidičem téměř bez zastávek, vyjma jedné krátké fyziologické (a že jí již bylo třeba). Vedro kdesi na dálnici ve čtyři ráno až k zalknutí.


V Brně vystupujeme u Grandu a bereme si taxi do Židenic. Petr jede s námi. V Židenicích funguje prodej jízdenek a na dobré slovo prodej kávy. S Tomášem se uchylujeme na travnatý peron do pofiderního stínu, ještě není sedm a slunce již praží. Vlak jede na čas, bez klimatizace, kodrcáme se přes 3 hodiny do Prahy. Naštěstí sami v kupé. Tomáš přesedá na hl.n. do jiného rychlíku směr Děčín, já si volám taxi. Konečně kolem jedenácté jsem doma, večer u rodiny na Jivině. Tomáš končí s trombózou na 5 dní v nemocnici s půlroční rekonvalescencí.


Návrat do běžného občanského života náročný, trval mi dva dny. Ještě že jsem si vzal dovolenou i v pondělí. Příští rok je v plánu Wilder Kaiser. Jsem docela zvědav, jak lze v tomto kapesním pohoří naplánovat šest celodenních túr. Byl jsem kdysi v Kaiseru se Zuzkou, krásné vápencové hory, leč pro EXOD dle mne malé, tuze malé.


Psáno v Praze ve dnech 5.8. 2013, 1.9. 2013, 19.10.2013 a 19. 1. 2014 - omluvte případnou nižší kvalitu vzpomínek, pokud se ne zcela shodují s vašimi.

Filip v.k.




Nahoru