2018 - Berchtesgaden

Přehled základen 2018

2017 - Wallis

Fotky z Wallisu (2. turnus)
Fotky z Wallisu (3. turnus)
Fotografie z průzkumu
Přehled základen 2017
Oznámení

2016 - Solná komora

Fotky ze Solné komory
Fotografie z Písecka
Přehled základen 2016
Oznámení

2015 - Vysoké Taury

Fotky z Matrei - 2. turnus
Mapy ke stažení - Taury
Průzkum ve Vysokých Taurech
Přehled základen 2015

2014 - Kaisergebirge

Fotky z průzkumu
Fotky z Kaisergebirge (4. turnus)
Přehled základen 2014

2013 - Cortina

Fotky z Cortiny - 2. turnus
Fotky z Cortiny - 4. turnus
Filipův deníček
Video
GPS trasy - 4/A
GPS trasy - 4/B
Mapy ke stažení
Přehled základen 2013

2012 - Bavorsko

Fotky z Bavorska
Filipův deníček
Video
GPS trasy
Přehled základen 2012
Oznámení

2011 - Chamonix

Fotky z Chamonix
Video
Geologické okénko
Fotky z průzkumu
Přehled základen 2011

2010 - Ennstal

Fotky z Ennstalu
Filipův deníček
GPS trasy
Video
Hodnocení sezóny 2010
Přehled základen 2010

2009 - Corvara

Fotky z Dolomit
Filipův deníček
Geologické okénko
Hodnocení sezóny 2009
Mapy ke stažení
Přehled základen 2009

2008 - Nízké Taury

Fotky z Nízkých Taur
Filipův deníček
Hymna 4. turnusu
Hodnocení sezóny 2008
Přehled základen 2008

2007 - Gailtal

Fotky z Gailtalu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2007
Přehled základen 2007

2006 - Montafon

Fotky z Montafonu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2006
Přehled základen 2006

2005 - Pale

Fotky z Dolomit
Video z ferráty
Hodnocení sezóny 2005
Přehled základen 2005

2004 - Engadin

Fotky ze Švýcarska
Hodnocení sezóny 2004
Přehled základen 2004

2003 - Achensee

Fotky z Achensee
Hodnocení sezóny 2003
Setkání po sezóně
Přehled základen 2003

2002 - Dauphine

Fotky z Francie
Přehled základen 2002

2001 - Lienz

Fotky z Lienzu

2000 - Aosta
1998 - Švýcarsko
1997 - Ötztal
1996 - Brenta
1995 - Julské Alpy
1994 - Dolomity

1993 - Hohe Tauern

Fotky z Vysokých Taur

Filipův deníček

aneb jak jsem to viděl já

Psi blili vedrem a rvali se o stín, nad Střední Evropu se dostal horký a suchý vzduch z Afriky řádně ohřátý fénovým efektem při přechodu Alp, a tak jsme měli v Praze tepleji než v Římě, Palermu i Tunisu. Při představě, že v 38°C vláčím svá tři obvyklá zavazadla k vlaku se mi nedělá dobře. Naštěstí den před odjezdem na další EXOD, tentokráte k panu hejtmanovi Jörgu Haiderovi do Korutan k jezeru Pressegger See v údolí Gailtal, se klimatické podmínky změní a je přijatelně pod třicet. I tak je cesta od Ortenova náměstí, kde jsem nechal auto před domem hodné kolegyně by mi na něj dohlédla, na nádraží Praha Holešovice zážitkem hluboko se vrývajícím do změklých zad a námaze odvyklých rukou úředníka. Hala bzučí jak řádně přehřátý úl, plná cizozemských turistů čekajících na mezinárodní rychlíky. Odpočívám u sloupu mezi okénky a lituji čekající ve frontách, zvláště v mezinárodní vydržela mladá rodina u okénka v diskusi s nebohou pokladní přes 20 minut, než se dostalo na další. Trpělivost místenky přináší a tu já nemám spoléhaje, že se někam vetřu. Je sobota a národy se stěhují po Evropě jak v 6. století po Kristu. Zkouším volat Drahušku, ale ozve se mi jen mile neosobní hlasová schránka. Ihned po objevení se čísla nástupiště na informační tabuli spolu s údajem o minimálním, jen desetiminutovém zpoždění, se přesouvám na peron a otevírám plechovou plzeňskou dvanáctku, bych spláchl prach z hrdla. Téměř současně s kvílením brzd rychlíku Vindobona mi volá Tomáš, že jsou ve vagóně číslo 259, jehož dveře mi zastaví před nosem. Sice ty druhé, Drahuška a Tomáš mají coupé na zcela opačné straně, ale tato drobnost je brzy zapomenuta po přivítacím paňákovi brandy, hozením báglů nahoru a uvelebením se v pohodlném křesle. Plkáme o novinkách, svačíme, odpočíváme. Že je Zuzka těhotná jsem práskl asi po hodině, by byl důvod si připít.


La Botte

Vyvalíme se v Brně na perón a - mají tu vedro! Sem se ještě chladnější oceánský vzduch nedostal. Tomáš s Drahuškou i v tomto počasí touží po výborné kávě z automatu na nádraží a tak složíme bágly na hromadu v hale, já unaveně pozoruji kolemjdoucí a mí společníci srkají horký nápoj. Drahuška kupuje lístky na šalinu. Výjimečně číslem 6 se necháme přiblížit k VFU do zastávky Kartouzská a začíná tradičně nejhorší část cesty, odvléci bágly k tělocvičně. Podaří se, cestou se dohadujeme, kdo že tam již bude. Naše tipy se ukáží býti ne zcela přesné. Kaunovi nezklamali, Vavřincovi však nejedou, loňský Montafon byl jejich rozloučením s vysokými horami. Spolu s Kaunovými je přítomna i Jiřina s podezřele malým počtem zavazadel. Skóre vylepšuje příchodem s dvěma igelitkami ze samoobsluhy. Kolem pavilonu profesora Klobouka se proplazím s tepem 160 a tlakem 200 na 100 blízek infarktu myokardu. To jsem zvědav, co budu dělat ve 2000 m při představě dalších 600 výškových metrů na vrchol. Tělocvična je odemčena, Honza Kaun měl rande s Honzou Kubernátem ohledně podzimních kol a tak ukládáme bágly hned dovnitř. Spát budeme nahoře v zasedačce, bo v tělocvičně renovují podlahu. Má nás být jen sedm. Nemůžeme se dopočítat kdo bude další, a tak obracíme a hurá do La Botte, kde máme po 18. hodině sraz s Petrem. Servírka nám na objednávku točené Plzně sdělí sladké tajemství, že pivo je teplé, protože pípa nestíhá chladit. Asi špatně zaledovali sklepy či co. V duchu jsem jim doporučil exkurzi do Nymburka by věděli jak příště na věc a objednáváme si jídlo i to teplé zrzavé. Petr dorazil jen s malým zpožděním po šesté. Voláme Hance Dvořákové, jak že to vypadá s jejím miminkem a dovoláme se do porodnice - od úterý mají s Pavlem syna Lukáška. Hanka též prozradí, že Pavel k nám do hospody dorazí. Naše radost se násobí, útratu má kdo platit. Nakonec se nás sejde sedm, číslo nevídané, vyjma Pavla dorazí i Vladimír (malé překvapení) a Ivča v letních šatech (velké překvapení, tu jsem nečekal). Sedm je šťastné číslo, sedm nás bude i ve skupině A+, o čemž však ještě nemáme ani zbla tušení. Veselíme se až do půl desáté, musíme být do desíti u čerstvého dědečka Petra Dvořáka v posteli. Podařilo se. Poslední překvapení dne je Priska a její 2 přátelé ze Slovenska - synovec s přítelkyní. Máme ze setkání radost, neviděli jsme se 2 roky.


Cesta tam

Po noci plné vášní na vrzající nafukovačce v sluncem řádně vytopené a špatně větratelné zasedačce si zabalíme a skutálíme se ze schodů před tělocvičnu. Postupně se zdravíme s příchozími, většina se zná, je jen pár nováčků 4. turnusu. Ihned po příjezdu busu zabíráme 4 místa mimo zadní pětku - již máme ohřívání od motoru dosti. Nakonec zbyde pětka pro holky Galodovy s dědou, kteří přišli poslední. Nechápu, jak tak zkušený účastník jako Petr může sedět hned za zadním dveřmi, kde se nedají natáhnout nohy. Nakládání proběhne jako po másle, řidiči mají dost piv (ověřeno přímým dotazem), a tak těsně po sedmé vyjíždíme z vrat univerzity. Cesta je poklidná a vskutku krátká, dvě větší přestávky a jsme na místě činu. Brzy, a tak se jdeme koupat, zatímco 3. turnus dobaluje a dochytává poslední myši, které údajně v kempu řádí. Předtím ještě zabíráme zkušeně 2 stany vedle sebe, bychom k sobě neměli daleko při večerních sezeních. Jezero je řádně teplé, voda čistá. Třetí turnus po sedmé hodině odjíždí, my se zabydlujeme, večeříme, v půl deváté je první hlásání. Počasí je letní, větrné.



Monte Cavallo (2252 m)

Bus nás vyváží do sedla Naßfeld Pass - Passo di Pramollo (1530m), centra alpského lyžování a je to znát, krajina je zhyzděná lanovkami a klikatými jazyky sjezdovek. Túra je naštěstí vyjma sestupu vedena mimo lyžařské areály. Početná skupina A pod vedením Emana vystoupí na vrchol Monte Cavallo (Rosskopf), a to přes Sella della Pridola (1644m) cestou Alta Via C.A.I. Pontebba. Eman slibuje lehkou a krásnou lezenici po skále nezhyzděné železem. Vyrážíme kolem jezera v sedle a začínáme sestupovat (!), naštěstí jen krátce, brzy se trend obrátí a stoupáme do výše uvedeného sedla, rozvážným, však pevným tempem, jak se na první den a skupinu A sluší. Ze sedla cesta pokračuje hřebínkem mezi kosodřevinou až pod strmý žlab s pevnou skálou, kudy se na jaře a po deštích jistě valí spousty vody. Nástup do žlabu přes skalní bouli po nejisté římse je pro některé psychicky náročnější, mnohá lehčí místa jsou v Dolomitech zajištěna železnými lany. Po překonání výšvihu se vskutku ocitáme v širokém příkrém žlabu, jehož sklon se mění s jednotlivými výšvihy. Správných cest vzhůru je několik, nadšeně se hrnu dopředu a při čekání na ostatní fotím květiny. V prostřední části žlabu je Eman k sobě přísný a bere to rovnou hore brehom nejtěžším plotnovým výšvihem, lezení na tření v pevné skále tak za II. UIAA horské.



V duchu jej musím pochválit a smeknout, dobrý výkon. Odpočíváme kolem poledne v sedélku nad žlabem, odkud cesta pokračuje dále skalkami a pak příkrými travnatými holemi na již vrcholový hřebínek. Petr odhaduje, že za 30 minut tam budeme cobydup. Jeho odhad se ukázal být zcela přesný, jen dělený třemi. Čekání na závěr startovního pole skupiny A opět vyplňuji focením květin a okolní krajiny. Vrchol Monte Cavallo je táhlý plochý hřbítek s tradičním křížem, vrcholovou pyramidou (velkým mužíkem) z nanošeného kamení a ne zcela obvyklou zvoničkou. Jdu s Martou první, z neobvyklého směru, a tak mne čeká výhled na nahý zadek krásné horalky, která si za pyramidou, v domnění, že je skryta zrakům nemravných cizozemců, ulevovala. Její přítel ji na prekérní situaci upozornil, a tak horalka s kalhotami na půl žerdi obíhá pyramidu a mizí i s přítelem v hloubi doliny. Na vrcholu krátce odpočíváme, geolog Zapletal přichází s inspirativní hypotézou o polygonálně uložených vápencových kamenech na plochém vrcholu - pozůstatek po glaciálu, kdy voda krystalizovala a vytlačovala kameny na okraj. Ještě vrcholové foto a vzhůru dolů přes sedlo Rudnig Sattel (1889m) a protisvah ležící již v lyžařském areálu. V ďolíku je nemravné dusno a vedro. Po vyplazení se cca 200 výškových metrů na hřeben, ze kterého je již vidět Naßfeldpass, se krátce s Tomášem utěšujeme myšlenkou, že bychom se mohli vykoupat v jezírku kolem něhož vede sestupová cesta. Bohužel, jezírko je oplocené a tak si musíme nechat zajít chuť až do kempu. Ještě že má řidič chlazené pivko. Počasí na první den dobré, žádné zázračné výhledy nebyly, ale nepršelo a svítilo i občas slunko. Též 1000m převýšení nahoru a dolů po svých je, v porovnání s minulými EXODy, číslo nevídané. Večer tradiční, koupání v jezeře, zalévaná polévka, vepřové plátky s rýží, pivo, káva, cestovní koláč, červené víno. Hlásání v půl deváté nám připraví další překvapení, zítra se skupina A+, samostatně pokusí vystoupit na Hohe Warte (Monte Coglians), nejvyšší vrchol Karnských Alp. Jdeme spát brzy.
1000m nahoru a dolů


Monte Coglians (Hohe Warte 2780 m)

Časné vstávání do šedého rána optimismu nepřidá, zvláště když Petr Dvořák v busu důrazně varuje skupinu A+ před odpoledními bouřkami, které dle kápo kempo pana Maxe určitě přijdou. Skupinu A+ tvoří Tomáš, Petr, holky Galodovy, manželé Šulovi (Vilda s Janou) a moje nicneděláním změkčilá maličkost. Túru začínáme v Plöckenpassu (1357m) a opět krátkým sestupem do údolí k říčce, odkud pokračujeme prudce ve dvou serpentinách na boční hřebínek, z něhož již vidíme chatu Marinelli, řečeno slovy Petra Dvořáka "Ačkoliv chatu uvidíte z velké dálky bude pořád ještě daleko". Prorocká slova. Na vrcholu příkrého stoupání na hřebínek krátce odpočíváme. Cesta se vlní po náhorní plošině hřebínku, nečekaně padá komínem zajištěným lany o dobrých 80 výškových metrů níže k úpatí skalní stěny, dále mírně klesá a vlní se, prudce stoupá a zase mírně padá pod závěrečný výšvih pod chatou. Na chatě skoro nikdo není, dáváme tři rychlá piva pro 5 lidí (Vilda s Janou abstinují) a pokračujeme ve výstupu. Počasí zatím drží, je zima, pofukuje, dolní okraj mraků stoupá vzhůru, někteří bláhoví jedinci stále věří v zázrak škubnutí se mraků současně s dosažením vrcholu. Milou travnatou cestičkou nad chatou překonáváme další hřebínek, cesta dále překračuje již skalní žlab a ztrácí se ve velkém suťovisku. V mléčném vzduchu semo tamo zahlédneme značku a vzlínáme vzhůru stylem krok nahoru, o dva v suti sjezd dolů. Jsem u konce s dechem a musím občas i odpočívat na vydýchání. Jdu třetí, Tomáš s Vildou asi spolkli tabletu pervitinu či co, tohle tempo se nedá vydržet. Později se dovídám, že jsem svou nemohoucností dodával optimismu Ivě a Hance, které chtěly již několikrát vzdát, naposledy 50m pod vrcholem, ale pohled na mne jak se trápím jim nalil optimismu do žil. Konečně lepší terén, konečně pevná skála, posledních 200 výškových metrů je lehká lezenice s jedním choulostivějším místem. V totální prádelně s viditelností 30 metrů křičím z posledních sil na Tomáše, že jsem již viděl vrcholový kříž. Moc mi nevěří, asi myslí, že již blouzním z horské nemoci. Vrchol, paňák, foto a rychle dolů, padají první kapky. Všichni vyjma mne mají hůlky a tak jsou v suti mnohem rychlejší. Je to ten nepříjemný typ, ve kterém nelze klouzat po patách, navíc hrozí v jednom místě nedobrovolný sestup v kamenné lavině, o čemž se přesvědčí Ivča, když se vymotává z ujíždějící suti sahající ji po kolena. Příchodem na travnatý hřebínek nad chatou se počasí lepší, kocháme se květinami a skalkami a čekáme na ostatní, co si odskočili. Naše bukolické rozjímání rázně ukončí krátká prudká přeháňka s kroupami a jedním bleskem a jedním zahřměním, která nás stylem "každý jak můžeš nejrychleji" žene na chatu Marinelli. Ta je plná řvoucích Taliánů, stůl pro nás se najde, všichni dáme zaslouženou polévku a polévku s uchem, někteří i cappucino. Trochu osycháme a po 45 minutách platíme a pokračujeme v sestupu. Pod chatou se najednou obloha roztrhla, slunko zasvítilo na dva měsíčky zadečky dole, to když se naše děvčata pod rouškou mlhy rozhodla si odskočit a zapomněla zavřít dveře, fotíme (hory, ne děvčata), koukáme zda je vidět vrchol (asi ano), snad se i mírně loudáme.



Zhruba v polovině pláně směrem ke komínu s lany a hřebínku nad dolinkou padne bílé mléko, je úplné ticho, vítr ustal, hlasy jsou slyšet na mnoho set metrů, mléko šedne. Jsme roztaháni na dlouhé vzdálenosti. Jdu první a čekám na Tomáše. V dálce slabě zahřmělo. Dochází nás holky Galodovy a ve čtyřech za již svižného hřmění a zatím beze srážek vybíháme komín s lany, zatím jsou bez Eliášova ohně a nekopou. Nad komínem na nic nečekáme a pokračujeme v sestupu, mezitím nás dorazili na 50 metrů Vilda s Janou a Petrem. Asi po dalších 50 metrech hřebínku je jisté, že bouřce neutečeme. První velké kapky jsou doprovázeny blesky a hromy přímo nad našimi hlavami. Než jsem si stačil obléci bundu a hodit bágl na záda, začalo mohutné krupobití s lijákem, cesta se mění v horský potok a blesky nám létají v mracích nad hlavami. Slyším jen bubnování krup do kapuce bundy. Když se na konci hřebínku otáčím, vidím jen v dáli Tomášův deštník. Nedá se nic dělat, musím počkat, ale ne tady, v první zatáčce sestupové cesty svahem hřebene snad bude bezpečněji. Tomáš mne dochází, čekáme co ostatní, jakmile všech pět překročí hranu hřebene a začíná sestupovat do údolí, pokračujeme dále až na dno dolinky k potoku. Zde opět zastavujeme a čekáme na zbytek, jsou v pořádku asi 100 metrů za námi. Bouřka slábne až zcela odezní. Čekáme potřetí před závěrečným stoupáním do sedla a k busu docházíme společně, za což máme s Tomášem kladnou tečku. Petr Dvořák na nás rozjařeně volá, jaká to byla pěkná buřina. To jsme mu nemohli udělat, když na to tak upozorňoval, abychom přišli suší a bez zážitku. Cestou do kempu schneme jak se dá, Ivča s Hankou konají na zadní pětce totální striptýz, což netaktně zjistím nečekaným otočením se na Tomáše během naší konverzace. Ztuhnutí šíje se tentokrát naštěstí nedostavilo. V kempu je po dešti a prudkém větru, uletěly nám dva podprdelníky, které Tomáš najde za půl hodiny na druhé straně kempu.



Je parádní fotografické počasí. Už si nepamatuji, jestli jsme se byli koupat nebo jen ve sprše. Hlásání bylo opět v půl deváté s tím, že zítra pojedeme na Dobratsch a má být po studené frontě velmi dobrá viditelnost.
1600m nahoru a dolů




Dobratsch - odpočinková túra na nejvyšší vrchol Villašských Alp

Odjezd až v devět hodin, dospáváme a povalujeme se ve spacácích. Po vykulení před stan nás vítá řídké bílé mléko, které se jistojistě během dne rozpustí, avšak takové výhledy jako loni na Schesaplaně nelze očekávat. Jdu se ráno s Hankou koupat do jezera, osvěžující, nebýt té cesty zpět. Sedm minut je sedm minut a já jsem orosen jako před koupáním. Už je vedro a zoncna rumpluje. Něco po deváté opouštíme kemp směr Villach a po Villacher Aplenstraße stoupá autobus hrdě vzhůru na Rosstratte (1732 m). Cestou zastavujeme na několika výhledových místech, fotíme o 106, nacházíme ve stínu lesa včerejší kroupy velikosti nehtu na palci (tady bych tedy nechtěl prchat před bouřkou). Průběžně kontroluji, zda se mi nešikmí oči - jsme jako typický zájezd východních turistů, bus zastaví na odpočívadle, my se vyhrneme ven s fotoaparáty, pobíháme okolo a na povel se nalodíme a pokračujeme dále. Už mám nastoupáno aspoň deset výškových metrů neustálým vystupováním a nastupováním do busu. Výhledy vskutku parádní, Julky a Gailtal jako na dlani, pod námi cáry mraků, nad námi malé obláčky, modrá obloha s nepatrným oparem. Rote Wand jen pro silné povahy, 500 metrů nad dnem údolí, jen na železném roštu. Konečně jsme na konečné silnice na velkém parkovišti, svačíme a organizovaně neorganizovaně se vydáváme směr vrchol Dobratsch (2167 m) se známým vysílačem.



Převýšení cca 300 metrů nahoru, široká cesta sjízdná pro terénní auta, davy lidí, procesí jako do Vambeřic, sem se vyšplhá i bába s nůší. Jsem tu asi z naší výpravy první, dávám si pivo a čekám na ostatní. Ti se neobjevují, tak šplhám pár metrů ke kostelíku, v jehož stínu odpočívají dvě krávy, pak hřebenem přes kříž ke kapličce. Konečně potkávám známé tváře, určujeme vrcholy co vidíme (Grossglockner, Hochalmsitze, Hohe Warte), fotíme. S Petrem se domlouváme na gulášovce a pivku na chatě, jak domluveno tak vykonáno. Gravitační silou se schází většina účastníků, zájezdu, čekáme na velení a pak se jinou cestou, po hraně hory, vydáváme zpět. Cesta prudce klesá kosodřevinou, pak stoupá a rozdvojuje se, volíme značenou cestu vlevo do řádného protisvahu, jen Petr s Ivou a Hankou moudře celý masiv obchází po vrstevnici. Klidná túra za dobrého počasí. Večer se nabídnu, že uvařím guláš z konzervy, což se promění v noční můru, olej neznámé provenience se přepálí na pánvi po pár sekundách kulinaření. Moc se to jíst nedá, Tomáš spořádá plný ešus, Drahuška si zobne a já večeři po pár soustech vyhazuji. Ach jo, to jsem opravdu nechtěl. Drahušce je navíc v noci špatně - laxatické obtíže z mého guláše. A to nás zítra čeká výlet jako řemen.
550m nahoru a dolů


Jof Fuart (Viš, 2666 m) - předpovídám bouřku, která nebyla

Ranní fernet je více než třeba, guláš ještě cítím v útrobách. Je velmi časné ráno, odjezd již v sedm hodin směr Itálie a Sella Nevea (1190 m). Z parkoviště v cca 1160 m vyrážíme kolem osmé ranní (tj. sedmičlenná skupina A+) směr Jof Fuart, významný vrchol Italských Julek. Cesta začíná prudkým kolmým výstupem po dolní části sjezdovky, pokračuje lesem a pastvinami, opět lesem, mezi skalkami a dále holemi na sedlo Passo degli Scalini (2083 m). kde, čekaje na ostatní, si odbíhám nalehko na nedaleký bezejmenný vrcholek. Sestupujeme nad chatu Corsi (1874 m), po loňských sněhových polích ani památky, stejně tak po vydatném potoce s tůněmi svádějícími ke koupání. Co se dá dělat. Nabírám vodu u jímače pitné vody pro chatu a pokračujeme dále vzhůru pod krátkou ferratu. Mraky temní a s nimi i má mysl, vyhodnocuji, že nás čeká stejná bouřka jako předevčírem. Naštěstí kolegové takové depresi nepodléhají a tak odkládáme rozhodnutí o návratu o 200 výškových metrů výše, nad ferratu. Lezení to je lehké, Ivče se ale hrozně (jako malému děcku) líbí se přecvakávat u každé kramle (je to její železná premiéra). Dolní okraj mraků se zvedá, tím slábne elektrické pole a tak pokračujeme dále vrcholovou pyramidou. Vine se tu pěšinka mezi skalkami a v drobné suti, velmi dobře schůdná, žádný horror jako na Hohe Warte. Posledních sto výškových již jdeme v mléce mraků, s drobnými výhledy do sousedního údolí. Z jakéhosi vrcholu vedle na nás jódlují 2 turisté, jak se později dovídáme, ze Slovinska. Jeden z nich chodil svého času s holkou z Olomouce. Na vrcholu jsem sice první, ale to jen díky tomu, že Tomáš se vydal těsně pod vrcholem po nesprávné cestě na ten sousední. Fyzička lepší než před 2 dny, do té z Roháčů však stále na míle daleko. Malý železný kříž a stejně malá soška Panny Marie nám dělají tichou společnost. Kupíme se k sobě za účelem vrcholového fota. Petr namítá, že si nemá k nám kam přisednout, načež mu Iva galantně odpoví, že pro tento případ ráda roztáhne nohy. Smích nás málem srazí z vrcholového skaliska. Freude, Freude, vždycky na Tě dojde. Mraky se na chvíli semo tamo škubnou, ale nic zázračného. Nezdržuji se a otáčím k sestupu. Stále si nejsem jist stabilitou dnešního počasí. Petr namítá, že před chvílí dorazili na vrchol a ještě chvíli na něm setrvají. V pořádku, počkám na ostatní na polici nad ferratou. První mne dochází Vilda s Janou a dále zmínění Slovinci. Během sestupu potkávám početnou skupinu krajanů vybavených jak na Tofanu di Roses - helmy, sedáky, prsáky, lanové brzdy. Nastoupili z údolí a budou spát na chatě Corsi. Šulovi se rozhodnou sestoupit pomalu napřed, já vyčkám příchodu Petra s Ivou a Hankou, Petr rázně prohlásí, že i nadále půjde poslední. Během sestupu k chatě se počasí definitivně obrací k lepšímu a je jasné, že dnes nezaprší. Ještě že na mne nedali, během výstupu, to by mi dali! Na chatě dáme pivko (někdo dvě) a polévku, trochu vázne rychlost obsluhy. Polévka ucházející.



Ivča jim ukradne veškeré pečivo s tím, že nám ráno namaže chléb marmeládou. Něco kolem půl páté začínáme sestupovat mne velmi dobře známou cestou k dolní stanici nákladní lanovky. Loňské místo koupání v tůních se líbí všem, vody je dost, jen není čas. Velká škoda, hodně jsem se těšil na koupání v tůni nad vodopádem. Na třetí pokus nacházím zkratku z betonové silnice, úzkou pěšinku vedenou cik-cak v bukovém lese dolů na silnici, kde jsme těsně po šesté hodině. Je s podivem, že přes trapas s počasím mi kolegové věřili. Mobilem si přivoláme bus, rychle naskočíme a cestou do kempu vychutnáváme zasloužené pivo. Trochu mne pálí paty ze sestupu po betonové silničce. Večer v kempu tradiční.
1700m nahoru, 1900m dolů


Ruina a Vellach - túra z kempu

Nové nařízení nařizuje řidiči při sedmidenním řízení 24 hodinový souvislý odpočinek, a tak vyrážíme na druhou odpočinkovou túru do svahů nad kemp a jezero. Prvním cílem je vodopád ve strži, ke kterému se všichni podrápeme cestou, jenž si označení poloviční ferrata vskutku zaslouží. Lituji ty, kdož mají na nohou botasky. Vodopád je zcela vyschlý, byť kus pod ním teče vody v potoce dosti. Je pravda, že ještě o kus níž už zase neteče voda žádná. Vápno je vápno. Sestupujeme zpět na rozcestí a se svolením Emana se vydáváme v obměněné A+ skupině směr jakási ferrata za jakýmsi romantickým hrádkem. Cesta příkře stoupá úbočím, je vedro přímo k zalknutí, čas pokročil, mráčky žádné, hladina v lahvích klesá. Na vyhlídce na jezero jsem již značně uondán. Trestuhodně míjím bez povšimnutí slabý pramen u cesty, na kterou se naše stezka napojila. Ještě několik zákrut a jsme pod obnovenou zříceninou hrádku, z jehož věže jsou parádní výhledy na údolí.



Obědváme a pokračujeme serpentinami dále vzhůru. Naštěstí je v jedné z nich vydatný pramen pitné vody, u kterého se osvěžíme, já i hlavu. Za dva kilometry hledáme nástup na sestup ferratou, docela nám to trvá, nakonec Hanka najde nenápadnou stezičku mladým lesem, do kratší debatě se rozhodujeme jít okolo do Obervellachu do hospody na pivo a nějaký ten kus žvance. Cesta ubíhá rychle, pálí mne paty víc než včera. V Obervellachu nacházíme hospůdku v kempu, je to maďarský penzion Monarchie, z ulice se tvářící dost nafoukaně, ne tak již ze dvorku. Dáváme se do řeči s personálem, objednáváme piva (dobrá a chlazená, dali jsme s Petrem po třech), někdo z nás i lehké jídlo. Salát byl vynikající, Petr marně z číšníka doluje složení dressinku. Na rozloučenou dostáváme každý paňáka pálenky v malé lahvičce. Čeká nás cca 5 kilometrů do kempu, převážně po velmi pevném povrchu a asfaltu. Paty mne pálí čím dál víc, až jsem si na nich v posledních metrech udělal řádně velké puchýře. Ještě se jdeme koupat, večeříme, vínko, káva, večerní hlásání s omluvou Petra Dvořáka, že takto "odpočinkovou" túru nečekal ani on. Moje nálada klesá, zítra to asi nikam nepůjde. Propichuji si puchýře, jeden teče, druhý ne. Noc je klidná.
Odhadujeme 700m nahoru a dolů


Mangart/Montesanto Lussari - jak jsem provozoval nízkohorskou turistiku

Celé ráno se tvářím a nalhávám sám sobě, že to v pohorkách půjde. Jen co dorazíme k hornímu Fusinskému jezeru a já obouvám pohorky je jasné, že dnes na Mangartu stát nebudu. Krvavé puchýře na mých patách mne nutí chodit přinejlepším naplocho, spíše však po špičkách bot. Vypadám pro všechny vyjma Petra, který má podobnou zkušenost z čundru do Oderských vrchů, jako simulant, ale co nadělám. Odpovím asi dvacetkrát na otázku proč jsem nešel s A+ a odcházím do busu si přebalit bágl. Obrňuji se na radu Drahušky trpělivostí. Skupiny A i A+ mizí v lese. Jsem zvědav na jejich čas návratu, zejména na deltu mezi prvním a posledním příchozím, tipuji minimálně 60 minut a odjezd zpět nejdříve v 19 hodin. Skupina B ještě chvíli pobývá u jezera, káva a odjezd směr Tarvisio, kde je v plánu návštěva supermerkata. Autobus kličkuje úzkými uličkami a před devátou parkuje u obchodu. Čekáme asi 15 minut než otevřou. Podaří se mi vylít většinu piva, tak mám co dělat - vytírám papírovými kapesníky podlahu. Kupuji si toastový chléb, něco na namazání na něj a 1,5l červeného Merlotu na cestu zpět. Pokračujeme pod lanovku, která nás vyveze do výšky 1760 m Pod lanovkou nás Eman řadí jak na vojně a třikrát přepočítává, k velkému pobavení paní pokladní. Nahoru jedu sám v kabince. Počasí je ucházející, žádné vedro, silný opar s několika mraky kolem vrcholů. Po prohlídce poutního místa se scházíme na vršku nad ním a pokračujeme pod Emanovým velením na cíl naší cesty, Cimu del Cacciatore (2071 m). Nějak jsem se tam zcela upocen vybelhal, detaily si vyjma závěrečného lezení nepamatuji. Výhledy omezené oparem, mírně pofukuje. Obědvám a s Emanovým dovolením sestupuji sám zpět. Cestou fotím pár kytek. Otepluje se, večer přijdou bouřky a déšť. Poslední protisvah zpět na Lussari po široké cestě na plném slunci za naprostého bezvětří jsem protrpěl.



Rychle do první hospody, kde jsem si objednal, vzhledem k rychlosti obsluhy, rovnou 2 piva a polévku. Napsal jsem pohledy, popil pivko, s druhým mi již pomohla Drahuška. Odbelhal jsem se k lanovce a sjel dolů, zase sám. Na dolní stanici házím do nedůvěryhodné schránky pohledy. Došly v pořádku všechny v jeden den. Po nalodění se do busu pokračujeme do údolí Valbuna, kde se krátce díváme do oparu a protisvětla na severní stěny Više a Montáže. Pěkné místo, i jako nástup na cestu Julia Kugyho. U Fusinských jezer jsme kolem 18 hodiny a já odhaduji, že tam již skupina A+ bude. Nebyla. Jdeme se koupat do jezera, většině se zdá špinavé a mělké, chce to jen popojít cestičkou kus po břehu do malé zátoky, kde mám naprosté soukromí, pohodlný vlez do vody a tak neváhám. Ostatní se převlékají do plavek jak se dá u dřevěného mola. Plavu tři kolečka kolem zátoky, voda je osvěžující, balzám proti teplému Pressegger See. U busu je již Tomáš jako první ze skupiny A+, je něco po šesté. Radím mu, kde se má koupat. Každý z A i A+ sestupují svým tempem, poslední jde údajně Petr. Překvapuje mne Jiřina, doráží chvíli po Tomášovi. Postupně přicházejí další účastníci výpravy, počasí se horší, jdou s vodou a bouřkou. Poslední, kdo se stihl vykoupat jsou Hanka s Ivčou, naostro před zraky milenecké dvojice, ale již nebyl čas ptát se, kdo je kdo, dvě dávky, rychle do vody a ven, než přijde voda shora. S prvními kapkami doráží Petr Dvořák s Martou. Ještě chybí Vladimír, Leoš a Petr. Správně tipujeme, kdo na koho čeká. Za průměrného deště a prvních hromů dochází Leo s Petrem a nakonec Vladimír.
A+ a A 1800 m nahoru a dolů, B cca 350m nahoru a dolů


Soutěska Garnitzerklamm - půldenní túra po špičkách

Závěrečná polodenní túra je vedena do soutěsky Garnitzerklamm. Poloprázdný autobus nás vyklápí na jejím začátku, vstupné symbolické, 2€. Prostoupíme její dvě dolní části. Jde se mi blbě, ale fantastická scenérie rokle poutá moji pozornost od bolavých nohou. Od Klammeriengangu ve výšce 630 m stoupáme pořád podle vody, tu po břehu, tu dál od něj k místu zvanému Idawarte, kde končí první část. Je vidět, že původní trasa pěšiny byla vedena blízko vodě, a to včetně mostů. Ty dnešní se klenou mnoho metrů nad tisíciletou vodou. Škoda jen, že místní neodstranili zbytky těch původních, a tak se ve vodě válí staré železné traverzy a dřeva. Druhá část je turisticky i fotograficky nejvděčnější, vymleté koryto v pevné skále, vodopády a peřeje. Fotíme, kocháme se.



Za chvíli jsme v místě zvaném Notunderstand (910 m), odkud začínáme šikmo vzhůru vystupovat nad soutěsku ke kostelíku St. Urbani, který však míjíme. Jsem tomu docela rád. Bus nás čeká v Möderndorfu, závěrečný kilometr po asfaltu bych nepřál ani nepříteli, docházím zcela poslední, upocený a smradlavý, se směšným stylem chůze bez pat. Dávám si pivo a jsem rád, že už opravdu nikam tento týden nemusím.
Asi 300m nahoru a 350 dolů


Balení a cesta zpět

Vzhledem k malé vzdálenosti do Brna je odjezd plánován až na 19. hodinu. Balení probíhá v poklidu, s Petrem sedíme u pivka a plkáme o Alpách pozorujíce okolní cvrkot, načež pak zkušeně sbalíme v pár minutách sebe i stan náš a asi 5 dalších.



A ještě se skočíme naposledy vykoupat do jezera, zvládám to i po špičkách. Pan majitel kempu objednal na půl sedmou kamaráda s traktorem, který nám měl vytáhnout velký, plně naložený vozík nahoru k autobusu. Přesně v 18:21 vskutku přijel malý traktor řízený domorodcem, kápo kempo, řidič busu a majitel traktoru upevnili vozík za traktor řetězy, domorodec zařadil jedničku želvu a krokem se kupodivu rozjel do kopce směr autobus. Vše probíhalo dobře až do první zatáčky, ve které řetěz nevydržel nápor a praskl. Naštěstí se vozík neodporoučel zpět dolů, ale záhadným způsobem se udržel na zbytku řetězu namotaného kolem manžety oje. Sběhl se čumilů zástup, náš řidič busu se ukázal jako muž činu a zavelel k přemotání řetězů. Zbytek trasy se již obešel bez nehod.



Max nám každému dal na památku reprodukci perokresby z 19. století se zříceninou hrádku, je to A3, tak jsem zvědav, jak ji dostanu do Prahy (nakonec skončila ani nevím kde). I letos, přes fakt, že zadní pětka busu není zcela prázdná, se Petr rozhodne tam část bagáže vyskládat. Pomáháme Galodům se s tam nějak vměstnat a tak se na zpáteční cestě na volném sedadle vedle mne střídají tašky, bágly a Hanka. Tomáš se nakonec dostal na pár hodin do polohy ležícího střelce na zem, ani nevím, jak tam přes ty bágly vlezl. Řidiči se rozhodli pro cestu na 2 zátahy, stojíme kolem půlnoci kdesi před Vídní, dávám si rozespalé pivko. Pak ještě krátká zastávka v Mikulově u benzinky a po půl šesté jsme v Brně u nádraží a s rezervou stíháme Brněnského draka směr Praha. Oproti loňské cestě nerušíme spolucestující bujarým dýchánkem, přesto mezi námi koluje potichu fernet a rum. Umrtvení je nutné, umožní aspoň krátce se po půlnoci vsedě prospat.



Už se těším na svou postel. Vlak do Prahy jede na čas (skoro), Tomáš s Drahuškou v Holešovicích kvapně leč pohodlně přestupují na rychlík do Děčína a já se vydávám pěšky k autu. Odpoledne jsem u rodiny v Jivině.


Epilog

Příští rok jedeme do Nízkých Taur s dvěmi plánovanými výpady na vyšší kopce - Hoher Dachstein z jihu a něco ve Vysokých Taurách. Musím začít po večerech trénovat, letos jsem byl dost matnej. Na Dachsteinu jsem byl v na Velikonoce 1998 od severu přes Adamek hütte, tak bych se tam po deseti letech rád vrátil.


Post Skriptum

Několik drobných novinek velmi vylepšilo celkový umělecký dojem z akce: Igelity pod ložničkami stanů urychlily balení o hodinu (nemuseli jsme mýt podlážky), zároveň se daly použít ke krytí bagáže před deštěm po sbalení stanů, Eman s Petrem povolili A+ družstvo s náročnými avšak krásnými túrami (které mi, přiznávám, od Aosty dost scházely), autobus při cestě zpět zastavil kousek od vlakového nádraží v Brně, čímž jednak uklidnil přespolní honící odjezd a dále odpadlo časně ranní potácení se s bágly od Grandu přes velkou křižovatku. Díky Petře a Emane!


V Praze dne 5. 8. 2007, dopíjím poslední doušky Merlotu z Tarvisia.
Filip v.k.



Nahoru