2018 - Berchtesgaden

Přehled základen 2018
Mapy ke stažení
Fotky z Heukuppe
Video z Heukuppe
Fotky z Berchtesgadenu - 2. turnus
Video z Berchtesgadenu - 2. turnus
Fotky z Berchtesgadenu - 3. turnus
Oznámení

2017 - Wallis

Fotky z Wallisu (2. turnus)
Fotky z Wallisu (3. turnus)
Fotografie z průzkumu
Přehled základen 2017
Oznámení

2016 - Solná komora

Fotky ze Solné komory
Fotografie z Písecka
Přehled základen 2016
Oznámení

2015 - Vysoké Taury

Fotky z Matrei - 2. turnus
Mapy ke stažení - Taury
Průzkum ve Vysokých Taurech
Přehled základen 2015

2014 - Kaisergebirge

Fotky z průzkumu
Fotky z Kaisergebirge (4. turnus)
Přehled základen 2014

2013 - Cortina

Fotky z Cortiny - 2. turnus
Fotky z Cortiny - 4. turnus
Filipův deníček
Video
GPS trasy - 4/A
GPS trasy - 4/B
Mapy ke stažení
Přehled základen 2013

2012 - Bavorsko

Fotky z Bavorska
Filipův deníček
Video
GPS trasy
Přehled základen 2012
Oznámení

2011 - Chamonix

Fotky z Chamonix
Video
Geologické okénko
Fotky z průzkumu
Přehled základen 2011

2010 - Ennstal

Fotky z Ennstalu
Filipův deníček
GPS trasy
Video
Hodnocení sezóny 2010
Přehled základen 2010

2009 - Corvara

Fotky z Dolomit
Filipův deníček
Geologické okénko
Hodnocení sezóny 2009
Mapy ke stažení
Přehled základen 2009

2008 - Nízké Taury

Fotky z Nízkých Taur
Filipův deníček
Hymna 4. turnusu
Hodnocení sezóny 2008
Přehled základen 2008

2007 - Gailtal

Fotky z Gailtalu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2007
Přehled základen 2007

2006 - Montafon

Fotky z Montafonu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2006
Přehled základen 2006

2005 - Pale

Fotky z Dolomit
Video z ferráty
Hodnocení sezóny 2005
Přehled základen 2005

2004 - Engadin

Fotky ze Švýcarska
Hodnocení sezóny 2004
Přehled základen 2004

2003 - Achensee

Fotky z Achensee
Hodnocení sezóny 2003
Setkání po sezóně
Přehled základen 2003

2002 - Dauphine

Fotky z Francie
Přehled základen 2002

2001 - Lienz

Fotky z Lienzu

2000 - Aosta
1998 - Švýcarsko
1997 - Ötztal
1996 - Brenta
1995 - Julské Alpy
1994 - Dolomity

1993 - Hohe Tauern

Fotky z Vysokých Taur

Filipův deníček

V životě je průběžně mnoho věcí poprvé - a i proto je krásný. Poprvé jsme jeli s EXODem do Německa, poprvé jsem nemusel den předem do Brna a mohl nastoupit cestou, poprvé jsem seděl na pravé straně autobusu, poprvé jsem byl na Petrově a možná i mém posledním EXODu.


Den první, cesta na místo činu, sobota 21. července 2012

Brno - Praha - Plzeň - Rozvadov - Regensburg - Mnichov - Oberammergau


S blížící se řvoucí čtyřicítkou stávám se stále více pohodlnějším. V pátek před odjezdem jsem si vzal den dovolené na klidné přestěhování rodiny na Jivinu, zabalení věcí zbytných i těch zcela nezbytných, vyřízení nákupů proviantu, map a valut. Na sobotní ráno jsem si objednal taxi. Po půl deváté stepuji u svých zavazadel na autobusovém nádraží Praha Zličín a čekám na Drahušku a Tomáše, kteří rovněž přespali v Praze u příbuzných a cestují metrem. Ani ne za 5 minut jsou tu. Pavel Dvořák se doposud z hihgway č. 1 neozval, tedy nezbývá, než vyplnit čekání a dát si první dopolední pivko, Drahuška cigárko. Po čtvrt na deset se Pavel hlásí esemeskou, že jsou na okruhu a nezadržitelně se blíží. Což je signál rychle dopít, típnout vajgla, navštívit záchody a přesunout se na místo, kde nastoupíme do busu. Tomáš se nespletl a místo určil dle loňských zkušeností zcela přesně, jen na opačném konci úhlopříčky zhruba obdélníkového nádraží. Petr nám drží místa v dosahu podání ruky (přeci nebudeme jak pitomci běhat s pivy po busu kvůli ťukání). Bagáž nakládáme do více než poloprázdného vozíku, sebe do busu a vzhůru na jih!

Dálnici do Mnichova znám ze služebních cest celkem dobře a ještě nikdy jsem ji neabsolvoval tak pomalu, rychlostí kolem 80 km/h. U Plzně nakládáme poslední účastníky, Jitku s kamarádkou. Poprchává. Turnus je vpravdě poloprázdný, cca 30 lidí. Jsem na dvousedadle sám, přijímám dámské návštěvy, tedy jednu, občas si přisedne Sylva.

Před Mnichovem trocha obligátního postávání v kolonách, zejména na A9 a kolem Allianz Arény. Následuje průjezd rozkopaným Mnichovem, tedy tou částí, kde zakopávají Mittlerer Ring pod zem. V Oberau odbočujeme, silnička stoupá přes Ettal do Oberammergau. V kempu jsme něco po třetí, prší, je docela teplo, třetí turnus je připraven k nalodění a odjezdu. V rychlosti mluvím se Zuzkou Krumlovou na korbě vozíku (schování zde před deštěm), program se jí líbil, je opálená a spokojená - nechali ji chodit jak se jí líbilo.

Stan vybírám spíše podle citu než kontroly kvality stavby, nakonec to byla dobrá volba, po odpoledním a nočním dešti jsou zbylé volné stany na tom hůře co se týče kaluží a lagun před a pod nimi, včetně ovšem obsazeného stanu velitelského. Část účastníků má nocleh zajištěn v apartmánech, tudíž stan pro tři je nejhorší možná kombinace. S Petrem máme 2+kk sami pro sebe. Oj, to je pohodlí! Dojídáme zásoby z domova. Někdy v té době přijímáme první mezinárodní telefonní hovor z Plzně. Budou volat pravidelně každé ráno a odpoledne až do konce turnusu. Je to náročné. Kontrolujeme proviant domluvený v mailové smršti před odjezdem. Revizní komise zjistila, že Petr koupil a dovezl zcela přesně dle dohody potraviny pro naše dva stany O. Zcela přesně podle loňské dohody z Chamonix, kde jsem nebyl. V mailové smršti se jednoznačný předloňský seznam z Ennstalu někde ztratil. Jídlo pro 3 nakonec stačilo a ještě i zbylo. Udělali jsme si dvakrát vynikající zeleninový salát (bylo jej jak pro regiment) a minimálně dvakrát jsem k snídaní dojídal večeři z velitelského stanu. Komise dále s podivem konstatovala, že fernet byl přivezen v množství odpovídající nové dohodě. Důvod mohl být ten, že se množství objednávaného fernetu během posledních tří let neměnilo. Smál jsem se velmi, přišlo mi to celé vtipné.


Den druhý, seznámení se s nadmořskou výškou, neděle 22. července 2012

Túra v Ammergauer Alpen: Linderhof (948 m) - Brunnenkopfhütte (1602 m) - Grosse Klammspitze (1924 m) - Klammspitzgrat - Feigenkopf (1867 m) - Bäckenalmsattel (1536 m) - Sägertal - parkoviště u silnice (970 m), cca 1100 metrů nahoru a dolů


Ráno poprchávalo, odjezd odložen velením na desátou hodinu dopolední. Vstáváme s Petrem sice trochu později, stejně však kolem deváté jsme již zcela připraveni k odjezdu, s vyřízenými hovory do Plzně a zabalenými batohy. Usedáme společně s Tomášem pod plachtou našeho stanu s plechovými Kozlíky v pravicích a simulujeme jízdu busem. Petr Dvořák si nás nahrává. Túra začíná.


V busu cestou k nástupu jsme vypili druhé pivko. Parkoviště pod Linderhofem vyhrazené pro autobusy je plné velikých patrových luxusních autokarů cizích značek, vedle kterých naše docela luxusní a pohodlná Karosa vypadá jako dvoukolák za koňským povozem.



Neprší, zcela jednolitá šedivá obloha se má dle předpovědi odpoledne roztrhat na polojasnou. Formujeme skupinu A: Pavel, Tomáš, Marta, Sylva, Jana a Vilda, Hanka, Petr, nováčci Petr s Marcelou a já. Jedenáct kusů. Za parkovištěm cesta stoupá podle potoka, po chvíli se od něj odvrací a stoupá cik cak lesem. Nováčci skupiny A nasazují svižné tempo. S Pavlem si říkáme, co to má znamenat. Po asi 30 minutách krátce zastavujeme za účelem odložení přebytečných svršků, zejména u žen. Celý výstup na chatu proběhl v poklidu bez mimořádných událostí, s jednou malou zastávkou u Božích muk těsně pod hřebenem. Nemám OEAV mapu, ale jakousi náhražku od Kompasu, která stačí tak na základní orientaci, zde pod chatou rozhodně vypadá terén a cesty jinak.



Chata byla vystavěna v nadmořské výšce Sněžky. Je útulná, ale malá a tudíž zcela obsazená turisty, kteří vyrazili z údolí k vrcholům dříve. Objednávám si u okénka polévku a pivo, ostatní činí obdobně. Svačíme na terase chaty na od ranního deště mokrých lavičkách. Zatím od začátku výstupu neprší. Na malou chvilku u chaty dokonce vysvitlo slunce. Viditelnost do údolí celkově pro mraky mizerná. Nad chatou ční z hřebene cíl skupiny B+, nevysoký, leč ostrý špičák Brunnenkopf. Po svačině pokračujeme traverzem do pěkného travnatého kotle zakončeněho výraznými skalisky. Kotlem v závěru příkře vzůru úzkou štrbinou na skalnatý hřeben a po něm lehkým lezením bez zajištění lany na nejvyšší vrchol této části hřebene, Grosse Klammspitze. Z vrcholu se výhledy postupně otevřely do všech směrů, ne však najednou. Petr, který stojí na tomto vrcholu po cca 20 letech prohlašuje, že to je co se týče skal všechno, a že již budeme pouze sestupovat. Přibližně to tak také bylo. Hřeben Klammspitzgrat je kamenitý jen místy, ovšem v celé své kilometrové délce. Na jeho konci začalo jednak pršet z posledních velkých mraků fronty (přeháňka byla docela prudká) a druhak se cesta prudce zdvihala na vrchol Feigenkopf (cca 100 výškových metrů po kamenech, mezi kosodřevinou a konečně nízkou trávou).



Na druhém vrcholu dne si připíjíme na naši paměť (resp. její schopnost vytěsnit nepříjmné vzpomínky), na počasí a na zdraví. Odtud již cesta vskutku výhradně klesá převážně travnatým terénem. Část skupiny by ráda na pěkných loukách nad sedlem posvačila, ale nemáme mnoho času na meditaci nad krásou okolních hor. Ještě nás čeká sestup dolinou Sägertal zpět k silnici a podél ní cca 2 km na parkoviště. Pokračujeme prudkým a silně bahnitým svahem až na nevábné a úzké sedlo Bäckensattel, kde vestoje mezi šťovíky a jiným býlím svačíme. Sestup vede úzkou, ve více než metrovém porostu sotva znatelnou, totálně zabahněnou až zavodněnou cestičkou. Jdeme velmi pomalu, míjíme cyklisty vlekoucí svá horská kola přes sedlo na druhou stranu hřebene. Chvilku jsem uvažoval o svém zdraví, zda nemám halucinace. Poté jsem přemýšlel o zdraví oněch cyklistů. Obé se po chvilce vysvětlilo. O kus níže v lese, po překročení potoka, se pěšinka změnila v cestu zarostlou vozovou, již nebahnitou, o kus níže v cestu nezarostlou vozovou a ještě o kousek níže v solidní štěrkovou lesní silničku.


Celý sestup ze sedla bylo pěkně, polojasno a oteplilo se. Tak i náš sestup se na pevném povrchu výrazně zrychlil, na dosažení parkoviště v dohodnutých 17h to však nestačí. Pavel přivolává bus na malé parkoviště u ústí údolí. Nastupujeme kolem půl šesté.


Den třetí, túra v Mieminger Kette, pondělí 23. července 2012

Ehrwald, lanovkou na Ehrwalder Alm (1502 m) - Brendlsee (1903 m) - Brendlkar - Tajatörl (2259 m) - Hinterer Tajakopf (2408 m) - Coburger Hütte (1917 m) - Seebensee (1657 m) - Ehrwalder Alm, lanovka, cca 1000 m nahoru a dolů


Nádherné chladné horské ráno, nejchladnější z celého týdne, v kempu bylo kolem 6 stupňů Celsia. Perfektní počasí vydrželo do večera, pouze na hřebenech se honily řídké bílé cáry mraků znesnadňující výhledy do údolí, avšak přispívající k dynamice a plastičnosti fotografií.



Po zhruba hodinové jízdě busem je sraz stanoven na horní stanici lanovky. Následuje hledání až bloudění po pastvinách a okolních lesích za účelem nalezení zkratky. Po mírných zmatcích a promíchání áčka s béčkem nalézáme pěšinu překračující potok a stoupající šikmým traverzem vzůru. Jsme na správné zkratce. Po návratu na hlavní širokou vozovou cestu po této pokračujeme necelý kilometr bez převýšení, abychom ji definitivně opustili odbočkou vlevo do Brendlkaru. Pěšina nejprve v serpentinách stoupá nízkým a řídkým lesem proloženým kosodřevinou, pak během pár metrů přechází ve vápencovou suť vyžadující trpělivost s pohybujícími se kameny pod nohama. Naštěstí cesta po chvíli suťový kužel opouští a pokračuje travnatokamenitým terénem až k malému jezeru Brendlsee, kde se Tomáš vykoupe. Ostatní včetně mne na koupání nemají ten správný morál.



Hřeben Mieminger Kette tvoří nádherný amfiteátr vápencových vrcholů a sněhových polí na jejich úpatí. Od jezera pokračujeme dále do karu, v jeho závěru se cesta stáčí doprava a přes dvě sněhová pole (níže položené snadné a výše položene ne zcela snadné) a suťové kužele dosahujeme sedla Tajatörl.



Shodujeme se, že pro spojené B a C mužstvo je výstup do sedla náročnou túrou s nepříjemnými místy. Ze sedla vede pěšinka na kopec Hinterer Tajakopf, dvojvrchol s malým křížem na vyšším a velkým bytelným křížem na nižším, do údolí k chatě Coburger hütte shlížejícím vrcholem. Fotíme se u bytelnějšího kříže, kam vede kratičká nenáročná ferrata přes jednu skalní plotnu.



Chvíli koketujeme s přechodem na Vorderer Tajakopf, naše cesta však končí u hromosvodu kolmo mizejícím kdesi za hranou převisu. Do této ferraty v sestupu nenastoupíme a vracíme se zpět skoro do sedla Tajatörl, kam mezitím vystoupala skupina B/C. Zkratkou se napojujeme na cestu sestupující k chatě. Zdá se být co by kamenem dohodil, avšak k zaslouženému pivku vede ještě řádně dlouhý sestup a kratší výstup od jezera.


Hanka dala před pivkem přednost koupání v jezeře, i na tu vzdálenost evidentně bez plavek. Společnost a garde ji dělá Sylva, která se svlékla od lýtek dolů a koupe jen nohy.


Popíjíme v poklidu pivko a pak druhé, zatímco Petr Dvořák skupinu B/C žene bez odpočinku a relaxu pod chatou se slovy, že je nutné stihnout poslední lanovku. Skoro bych řekl, že jde o právo útrpné, dívat se vyprahlý na nás, jak popíjíme pivko na terase. Jádro skupiny B jistě lanovku stihne, s tím nebude mit časový problém, ne tak její chvost. Pivko si mezitím stihnou dát i Hanka se Sylvou a stále ještě čekáme na poslední členy béčka. Petr s Tomášem si objednávají třetí kousek.



Vyrážíme s Pavlem coby doprovod závěru béčka. Asi dvě třetiny sestupu je nejisté, zda stihneme poslední lanovku, doprovázejíce Vladimírovu sestru. Od ústí zkratky je již jisté, že máme času dostatek. Krásný horský den to byl, shodujeme se s Tomášem, Martou a Evou Černou v kabince lanovky, popíjejíce zbytky životabudičů z placatic.


Den čtvrtý, odpočinková túra na Ettaler Mandl ve skupině Laberberg, úterý 24. července 2012

Oberammergau, dolní stanice lanovky (861 m) - Laberalm (1398 m) - ehem. Soilesee - Ettaler Mandl (1633 m) - Ettal (877 m), cca 800 m nahoru a dolů


Petr sliboval koupání, ano, bylo, ale jen ve vlastní šťávě. Jezero Soilesee je vyschlé, resp. zazeměné s vodou na plavání pouze na jaře a v časném létě.



Po krátké jízdě busem přes vesnici jdeme hore brehom klikatící se cestou ve spádnici vrcholů hlavního hřebene skupiny. S jednou kratší zastávkou za polovinou výstupu a jednou delší v sedle těsně pod Laberalmem se významně přibližujeme vrcholu dne. Je teplo a slunečno, místní kopce rozhodně nejsou z nejvyšších. Na břehu bývalého jezera svačíme z vlastních zásob. Vrchol je vidět, mohutný skalní suk se tyčí přímo nad travnatě zelenou hladinou skorojezera.



Samotný výstup na vrchol znamená vylézt asi 80 výškových metrů po silně oklouzané vápencové skále, zajištěné fixními řetězy a la Tatry nebo Fatra na Slovensku. Lezení to je lehké, ovšem vyžadující maximální soustředění. Obzváště pikantní by bylo vzlínat zde vzhůru za oblevy po ledu tvořícím se na promrzlé skále. Brát si sedák vyhodnocují kamarádi jako pitomost. Já vyhodnocuji, že by bylo dobré si vzít helmu na hlavu. Sedák si neoblékám nejen proto, že to je zbytečné, ale zejména proto, že jej s sebou ostatně stejně jako helmu nemám.


Cestou na vrchol radíme anglicky jakési Američance v sestupu, poděkuje nám německy. Z vrcholu dolů pomáháme zase holce z Hamburku, je asi tak našeho věku (51 let). Pomáhám jí do a ze sedáku, vysvětlujeme, jak se jistit. Petr jí pomáhá metodicky se sestupem. Holka naši snahu ocenila deseti eury na pivo, které jsme si nevzali a místo toho jí nabídli něco z obsahu našich placatic. Dole pod skalou na ni čekal její mužský protějšek, dodnes nevíme, zda ji nahoru poslal, aby se jí zbavil, nebo proto, že na výstup neměl a zbavit se chtěla ona jeho.


Zbytek sestupu do Ettalu nudný - nejprve prudce smrkovým hustým lesem, poté řidším prosvětleným a o to teplejším lesem smíšeným a bukovým. Nakonec podle potoka štěrkovou cestou až těsně nad klášter, kde je veřejná lázeň se studenou vodou na nohy. Asi 30 minut střídavě chodíme v báječně chladivé vodě.


Po kratší návštěvě sýrárny a trochu delší barokního kostela jdeme do hospody. Kdesi jsem ztratil Tomáše a Petra, a tak první pivko a polévku si dávám v dámské společnosti Sylvy. Nakonec se navzájem nacházíme v jiné hospodě přes ulici, kde popíjíme totéž silné a docela dobré klášterní pivo, přílohou je weisswurst.


Závěr odpočinkového dne trávíme koupáním v jezeře Plansee. Nemám plavky, a tak musím nalézt spolu s Tomášem a Sylvou (Drahuška se koupat nejde) intimní soukromou pláž, což se nám nakonec podaří. Tomáš a Sylva se převléknou do koupacího a přeplavou jezero tam a zpět, já se z necelé poloviny vracím na břeh a plavu jim posléze naproti. Krásná čistá voda, perfektní výhledy z jezera na okolní kopce, žádní lidé (vyjma dvou děvčat z vedlejší soukromé pláže).


Den pátý, odpočinková a sestupová túra ve skupině Tegelberg, středa 25. července 2012

Schwangau, lanovkou na Tegelberghaus (1707 m) - Ahornspitze (1784 m), traverzem přes dvě sedla (Ahornsattel, Niederestraubergsattel), výstup do sedla Roggentalgabel, výstup do sedla Fernsterl (1916 m), výstup po úbočí Hochplatte do cca 2000 m, výstup po úbočí Hochblasse do cca 1950 m - Jägerhütte (1431 m) - Ammerwald (1079 m), cca 700 m nahoru a 900 m dolů


Zprvu vypadá trasa pro A jako plán na čistou B túru. Adekvátně B túra je čistokrevné sestupové céčko. Zaslechl jsem z jistých anarchistických kroužků, že ještě jeden podobný plán túr a mohlo by dojít k revoluci za účelem výměny vedení. Tento den bylo rovněž nejhorší počasi z celého zájezdu - zataženo, spadlo 18 kapek deště a čtyřikrát v dálce zahřmělo. Cesta od horní stanice lanovky spíše klesá, rozkvetlými a romantickými loukami pod Ahornspitze. Na vrchol vede odbočka s převýšením kolem sta metrů. Vrchol samotný by byl pěkným vyhlídkovým bodem, kdyby bylo vidět. Mraky se honí blízko tu z údolí, tu kolem vrcholů. Rychlý přípitek, rychlé foto a rychle na sedlo Ahornsattel.


Cesta mezi sedly je nádherná - mění se charakter luk, lesů i barva a tvar skal. Pod Straussbergsattelem překračujeme několik struh. V sedle samotném potkáváme několik krav jalovic. Chvíli nás obkličují, za chvíli jdou proti nám v linii, bratří se individuálně s námi i našimi batohy, teskně a emotivně troubí do údolí, kolik je té horské krásy vůkol.



V sedle zahřmělo a mraky ztmavly. Opouštíme prvotní plán ze sedla vystoupat na náhorní plošinu a na té pobýt nějaký čas přechodem ve výšce kolem 2000 m v úrovni bouřky, a rozhodneme se sejít o údolí dál, z něhož je na tytéž vrcholy možno vystoupat rovněž, ovšem objektivně bezpečneji údolím podle potoka s možností okamžitého ústupu pouhou změnou vektoru pohybu o 180 stupňů. Kousek nad loveckou chatou u ústí údolí se loučíme s Marcelou, počká na nás na chatě. Výstup alespoň v první části je urychlen krávou popohánějící naše zadní voje. Přední voje diskutují, jak na EXOD v příštích letech.



Cesta v závěru údolí serpentinami dosahuje sedla Roggentalgabel, kde nenacházíme nenápadnou odbočku na blízký vrchol Hochblasse, který byl naším náhradním cílem. Po kratším váhání vystupujeme dalších asi 50 výškových metrů do sedla Fernsterl. Vrcholové družstvo se rozhodlo pro výstup na Hochplatte po hřebeni. Já jsem se rozhodl pro sestup, přidávají se ke mě Vilda s Janou. V sedle Roggental přeci jen zkouším, kam vede ona neznatelná pěšina a dosahuji zhruba poloviny výstupové cesty na vrchol Hochblasse, odkud vidím vrcholovou skupinu na Hochplatte, resp. v místech, které se jako vrchol rozhodli dodefinovat. Vilda s Janou sestupují do údolí.



Při sestupu pode mnou ujel kus skály a shodil jsem několik pěkných šutrů před Vildu. Křičel jsem, šutry naštěstí padly mimo cestu. Všichni se scházíme na Jägerhütte, kde mají velmi útulnou mejdanovou jizbu. Pivko lahvové dobře vychlazené, historky a spousta smíchu, Petr si objednal výborný salát, dobře je na horách. Musíme přeci jen dříve dolů, aby na nás bus u Ammerwaldu nečekal moc dlouho. Sestupová cesta je vedena s citem úbočím, ani nevím, kde jsme překročili státní hranici zpět do Německa. Těsně nad Ammerwaldem se s Tomášem koupeme v hluboké tůni. Přidala se k nám krásná nahá víla, kde se vzala tu se vzala, svlékla se, vykoupala, oblékla se a byla pryč. K busu raději běžíme. Nezmokli jsme a díky výstupu na dvoutisícové hřebeny se nám výlet líbil.


Den šestý, dominanta pohoří Wetterstein Alpspitze, čtvrtek 26. července 2012

Ga-Pa, parkoviště u lanovky (761 m), lanovkou Alpspitzbahn - klettersteig na Alpspitze (2628 m) - Griekarscharte (2463 m) - Mathaisenkar - Höllentallangerhütte (1387 m) - Höllentarklamm - Hammersbach - parkoviště u lanovky, cca 650 m nahoru, 1867 m dolů


Nastupujeme do první lanovky, ještě předtím stihl Petr vyfotit Zugspitzbahn. Skupina A má dnes jen 6 členů, čeká nás docela dlouhý sestup k busu. Zbytek turnusu se rozdělil do asi tří skupin B a dvou skupin C, přesně jsem nepochopil, kdo je v které. Následky to mělo omezené co do počtu postižených účastníků, významné co do času.



Pár zajištěných cest jsem již přelezl, ale takto uprutně zajištěnou cestu jsem lezl poprvé. Od horní stanice lanovky se jdeme podívat na visuté plošiny vyhlídky AlpspiX ve výšce 2080 m. Impozantní luft pod nohama. Kousek odtud dosahujeme prvního vrcholu v podobě kříže na maličké skalce. Ano, i zde krátce bloudíme, sestupujeme zpět skoro k horní stanici lanovky a nacházíme konečně tu správnou přístupovou cestu pod ferratu. Pod první kramlí navlékáme na svá těla veškerý myslitelný ferratový matroš. A nastupujeme. Nejsme tu sami, pár družstev se cvaká hlava nehlava na každý volný kousek lana. Čímž se rychlost jejich postupu vpřed a vzhůru limitně blíží nule. Nejtěžší krok ferraty je hned ten první, kramle je moc vysoko a skála je hladká. Zbytek (několik tisíc dalších kroků) je výrazně lehčí. Cvakám se dvakrát na pár metrech v objektivně nebezpečných traverzech. Možná by stálo za pokus uskutečnit závod, kdo bude první na vrcholu bez dotyku skály. Počet kramlí a délka fixních ocelových lan jde na této ferratě nade všechny meze.


Vrcholový kříž není na samém vrcholu hory, ale trochu bokem na hřebeni. Vrchol z údolí se jeví jako malá a ostrá špice, je však rozložitý a prostorný. Máme stálé dokonalé kruhové rozhledy o poloměru 50 metrů. Svačíme a fotíme vrcholovku. Túra teprve začíná, ještě skoro dva kilometry dolů. Výškové, ne vzdálenostní.


Hřebínek do scharte pod Jubilaumsgrat patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v horách kdy šel. Miminum železa a jen na místech, kde to je nutné pro dodržení obtížnosti II. UIAA. Pár míst bez fixního jištění, nijak příkrý, místy hodně úzký, nádherný vápencový hřeben! Minimum lidí a když, tak pravověrných horalů nastupujících za svítání z údolí. Žádní lanovkoví mastňáci (vyjma nás). V sedle krátce odpočíváme. Následuje cca 400 výškových metrů lezení v sestupu ve stěně, většinou zajištěných fixním lanem. Opět nádherné lezení, skála místy pevná, místy méně. Během sestupu sledujeme záchranu z jubilejního hřebene, dva vrtulníky a minimálně dva vzlety.


Pod stěnou ukládáme sedáky a matroš do báglů a překonáváme suťové pole pod sněhovcem (tvalým a velkým firnoviskem). Cesta v kosodřevině již tak příjemná není, jednak je vedro a jednak je cesta hodně náročná na pozornost, samá skála a samé kořeny, místy je i dost prudká. Záverečný sešup k chatě mě stál mnoho sil. Každý krok vyžadoval maximální soustředění. Na chatě jsem první a zkouším si objednat pivo na výčepu, posílají mne někam. Nacházím volný stůl a objednávám něco piv a polévku. Postupně přichází Sylva, Vilda, Petr a Hanka, čekáme na druhého Petra.



Občerstveni pokračujeme do soutěsky. Je nádherná a impozantní. Platím na konci 4 eura, ač bych mohl s OEAV kartou platit euro jedno. Dnes mi to je jedno, výlet je skvělý!



Chybí jen koupání v tůni, což si vynahrazujeme se Sylvou koupáním v řece za kempem. Není to úplně ono, tzv. na ležáka, ale lepší než nic.



Bohužel, Jitce a Vladimírovi ujela i ta poslední lanovka, a tak sestupují na parkoviště po svých. S nimi Petr Dvořák. Odjíždíme do kempu, pro opozdilce jede bus zpět do Ga-Pa po půl desáté. Vše dobře dopadlo, na poslední úsek sestupu si stopli jmístní auto.



Den sedmý, Lechtalské Alpy, Thaneller, pátek 27. července 2012

Berwang (1342 m) - Thaneller (2341 m) a zpět, 999 m nahoru a dolů, polodenní túra, koupání v jezeře a útok krávy


Jediná túra v Lechtálských Alpách začíná za ideálního, snad až moc teplého počasí pozdě. Vyjíždíme po půl deváté, kolem desáté jsme na parkovišti u lanovky. A hle - lanovka dnes nejezdí! Skupina C se mění na Vladimíra s Jitkou, skupina B vyráží na traverz kopce po svých. Skupina A, včetně Marty, vyráží na vrchol. Dohodli jsme se, že sestoupíme stejnou cestou a na ferratu a sestup k jezeru se vykašleme. Bylo to dobré rozhodnutí, od Berwangu je výstup na Thaneller krajinově a výhledově parádní.



Ploužíme se již vyhřátou vesnicí, poté pastvinami a lesem. Pavel nasadil ostré tempo, které nepřijímám a jdu trochu pomaleji. V necelé polovině výstupu, ve stínu velkých stromů, čekáme na ostatní. A čekáme docela dlouho, přísné tempo roztáhlo skupinu A do více než dvaceti minut. Pokračujeme pozvolněji, mezi klečí začíná naštěstí pofukovat studený větřík.



Druhou kratší zastávku děláme cca 200 m pod vrcholem, již vidíme závěrečnou část výstupu a vrcholový kříž. Celý výstup je krásný horský chodníček v lese, kosodřevině, mezi loukami se skalami, až na kratší úsek v suti, kde to trochu klouže a je třeba dávat pozor.



Z vrcholu je velmi dobrý kruhový rozhled. Pavel dostal SMS, že Petr z časových důvodů otáčí právě v místech našeho druhého zastavení. Marta dosahuje vrcholu asi deset minut po první skupině.



Svačíme, je stabilní slunečné počasí, skoro jasno. Po 45 minutách zastávám Petra ve funkci vrcholového fotografa skupiny A a začínáme sestupovat. Ještě se oteplilo, tak i vítr na holích a mezi kosodřevinou je teplý. Zastavujeme se zhruba v polovině sestupu na romantické svažité loučce. Marta nám nabízí pivko. Teplé, ale pivo! Díky Marto. Tomáš běží dolů jak zběsilý, hnán laxatickými obtížemi neznámého původu. Sešli se s Petrem ve stejné hospodě na pivu.



U jezírka u parkoviště se potkáváme s Jitkou a Vladimírem. Přejíždíme k jezeru Heiterwanger See, resp. do vesnice Heiterwang ke kostelu, kde nakládáme skupinu B. Ta má za sebou nevšední a nebezpečný útok krávy, co neviděla své tele a skupina B se dostala mezi onu krávu a její tele schované v lese. Životy všech zachránil Petr Dvořák rozhodným útokem hůlkami mezi oči oné krávy. Ještě je prý honila kolem stromů a pak se uklidnila.


Jezero je kalnější než Plansee, i tak přišla hodinka na koupání vhod. Využili jsme místní veřejné travnaté pláže, na hlednání soukromého místa nebyl čas a chuť. Hrál jsem si se Sylvou na Titanik a ledovec, byl jsem ledovec. Dobře to dopadlo a celá posádka Titaniku byla zachráněna.


Střídmě popíjíme v kempu asi do půlnoci. Mejdan nám zpestřila vpravdě řádná buřina kolem desáté večer. Dalo se číst a někdo nám nad hlavami otočil kýbl s vodou. Měli jsme před stanem lagunu, ve stanu však zcela sucho. Probíráme až nečekaně závažná životní témata. Ale spím dobře.


Den osmý, balení a Mnichov, sobota 28. července 2012

Původní plán byl vylézt dopoledne na Kofel nad kempem a poté zabalit. Respektujíce předpověď počasí, že máme na sbalení suché polojasné až oblačné dopoledne a kolem druhé odpolední začne pršet, se nikam na túru nehrneme, v klidu snídáme a rovnou balíme.


Přání velení, rovnající se pro nás rozkazu, zní - kolem desáté začínáme nakládat vozík. Vytlačení vozíku a jeho správné posazení před stanovou část kempu tak, aby k němu mohl bus pohodlně zacouvat a zároveň jsme mohli rychle a efektivně nakládat, se ukáže být klíčovým a nejnáročnejším bodem celé balící akce. Zbytek byla snadná brnkačka: stany sbaleny za 18 minut, velitelský za minut 5, vozík naložen pod 2 hodiny. Pivko jsme za odbornou pomoc dostali s Petrem pouze od Sylvy - děkujeme! Vše uschlo na troud, kompletně zabaleno bez deště. Po naložení vozíku máme cca 90 minut do odjezdu. Využijeme je k návštěvě místního krásného kostelíku a místního neméně krásného kulturního zařízení restauračního typu, kde spořádáme velmi dobrý pozdní oběd. Stylově přesně dle předpovědi během jídla prší a jde bouřka. Ve tři, po odeznění přeháněk, a po nezbytném hromadném focení, vyrážíme směr Mnichov.


Autobus nás doslova vyvrhnul u Hauptbahnhofu. Na doporučení Petra se rozhodneme navšívit velevyhlášenou a největší pivnici s vlastním pivovarem Hofbräuhaus. Máme na to cca hodinku a půl. Pivnice leží kousek za Marienplatzem. Následuje zběsilý půlhodinový úprk od Hauptbahnhofu přelidněným centrem na pivo a weisswurst, cestou jsme se krátce zastavili v jezuitském kostele. V závěru cesty se Petr ptá na přesnou polohu hospody, není si od dob, kdy tudy kdysi jako malý chlapec jednou projížděl, zcela jist. Slabší jedinci chtějí po náročném hledání volného stolu odejít bez piva, naštěstí na poslední chvíli dáváme objednávku slečně servírce. Sylva je unešena místní dechovkou a neunešena hlukem hospody. Opouští nás se slovy, že bude opodál. Našla pro svou potěchu sídlo Bavorského státního baletu. Po konzumaci tuplákového pivka a weisswurstu následuje jen o něco méně zběsilý úprk zpět k hlavnímu nádraží, kam přijíždí bus i s druhým řidičem. Sylva pronáší hodnotící komentář, druhý řidič se jí líbí. Kupodivu jsme tu všichni a nikdo, ani Vladimír, se neztratil. Zážitek z Mnichova nemusí být hezký, hlavně že je intenzivní.


Zastavili jsme na odpočivadle v Německu a Michal mi sdělil sladké tajemství, že jsme s pivy skoro na konci. Nešířím paniku v mužstvu a informaci sdílím pouze s Tomášem a Petrem.


Hnedle od Mnichova necháváme mezi členy A+ kolovat lahve s kvalitním červeným vínem. Milý a tichý nejdan. Konečně si mohu zout boty a sundat ponožky, jaká to úleva! Popíjíme asi do jedenácti.


Den devátý, ze Zličína taxíkem do postele, neděle 29. července 2012

Již ani nevím, jak jsem přečkal hodinu mezi vlkem a psem. Vína dopita, asi jsem klimbal v polospánku. Tomáš se na chvíli natáhl do vodorovné polohy v uličce mezi sedadly. U Plzně jsme vysadili Jitku Uhrovou a její kamarádku, krátká zastávka na vykonání tělesné potřeby a koupi posledního Kozla v plechu. Vpravdě zcela posledního, protože řidič Michal, beroucí v úvahu informaci, že jede méně lidí, přistoupil k řešení s použitím přímé úměrnosti, která se, Michale promiň, na IV. turnus s A+ nedá použít. Úplně poslední pivo vypil Tomáš a měla jej původně koupené Sylva. Zásoby iontového nápoje vydržely na plechovku přesně! Ufff. Nechci ani domýšlet situaci, že by na turnusu bylo o trochu teplejší počasí.


V busu z Plzně do Prahy svítila vnitřní zelená světla, což mi činilo nedobře. Vyklopili nás něco po půlnoci na Zličíně, přesný čas nevím. Se všemi nespícími se loučíme. Volám Halo taxi, za chvíli přijede bodrý chlapík ve Škodě Roomster. Po kratším bloudění nalézá Tomáš byt kdesi na sídlišti, ve kterém přespí s Drahuškou do rána - jsou šťastnými najiteli klíčů. Já pokračuji sám do Holešovic. Do postele uléhám zcela uondán po druhé hodině ranní. Později píše Tomáš, že někde na Zličíně potratil deštník, ač nepršelo.


Epilog

Za rok Dolomity a Cortina d’Ampezzo. Snad. Možná. Mám naději.
Psáno v Praze během několika srpnových večerů l.p. 2012,

Filip v.k.



Nahoru