2018 - Berchtesgaden

Přehled základen 2018

2017 - Wallis

Fotky z Wallisu (2. turnus)
Fotky z Wallisu (3. turnus)
Fotografie z průzkumu
Přehled základen 2017
Oznámení

2016 - Solná komora

Fotky ze Solné komory
Fotografie z Písecka
Přehled základen 2016
Oznámení

2015 - Vysoké Taury

Fotky z Matrei - 2. turnus
Mapy ke stažení - Taury
Průzkum ve Vysokých Taurech
Přehled základen 2015

2014 - Kaisergebirge

Fotky z průzkumu
Fotky z Kaisergebirge (4. turnus)
Přehled základen 2014

2013 - Cortina

Fotky z Cortiny - 2. turnus
Fotky z Cortiny - 4. turnus
Filipův deníček
Video
GPS trasy - 4/A
GPS trasy - 4/B
Mapy ke stažení
Přehled základen 2013

2012 - Bavorsko

Fotky z Bavorska
Filipův deníček
Video
GPS trasy
Přehled základen 2012
Oznámení

2011 - Chamonix

Fotky z Chamonix
Video
Geologické okénko
Fotky z průzkumu
Přehled základen 2011

2010 - Ennstal

Fotky z Ennstalu
Filipův deníček
GPS trasy
Video
Hodnocení sezóny 2010
Přehled základen 2010

2009 - Corvara

Fotky z Dolomit
Filipův deníček
Geologické okénko
Hodnocení sezóny 2009
Mapy ke stažení
Přehled základen 2009

2008 - Nízké Taury

Fotky z Nízkých Taur
Filipův deníček
Hymna 4. turnusu
Hodnocení sezóny 2008
Přehled základen 2008

2007 - Gailtal

Fotky z Gailtalu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2007
Přehled základen 2007

2006 - Montafon

Fotky z Montafonu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2006
Přehled základen 2006

2005 - Pale

Fotky z Dolomit
Video z ferráty
Hodnocení sezóny 2005
Přehled základen 2005

2004 - Engadin

Fotky ze Švýcarska
Hodnocení sezóny 2004
Přehled základen 2004

2003 - Achensee

Fotky z Achensee
Hodnocení sezóny 2003
Setkání po sezóně
Přehled základen 2003

2002 - Dauphine

Fotky z Francie
Přehled základen 2002

2001 - Lienz

Fotky z Lienzu

2000 - Aosta
1998 - Švýcarsko
1997 - Ötztal
1996 - Brenta
1995 - Julské Alpy
1994 - Dolomity

1993 - Hohe Tauern

Fotky z Vysokých Taur

Filipův deníček

Nejzásadnějším tématem 19. EXODu bylo počasí. Předpovědi se měnily z minuty na minutu, většinou ze špatné na ještě horší. Snad právě proto jsme měli 5 hezkých dnů a jeden mírně deštivý s trochou krup a bouřkou. Na turnusu se odehrály 2 mimořádné události - svezli jsme se na raftu po Enns a asistovali při zásahu horské služby.


Den první, příjezd do Brna - neděle 8. srpna

Praha Holešovice - Kolín - Pardubice - Česká Třebová - Brno hlavní nádraží (vlak), Brno hlavní nádraží - VFU Brno (taxi), VFU Brno - La Botte a zpět (pěšky)


Po (opětovné) kratší koketérii, že bych jel do Brna tentokráte autem, myšlenku opouštím a vracím se pokorně k vlaku. Cesta Vindobonou utíká rychle, Drahuška neustále mění pozici, aby jela po směru jízdy. Nastupuji na Holešovicích, načež se přesouváme na hlavní nádraží a přepřaháme. Drahuška si přesedá. Něco plechovkových piv, bageta, svačina, uvítací placatice. Nemám s sebou medovou, můj zásobovatel zklamal, předchozím nákupem před návštěvou Děčína jsem jej vykoupil. Na podzim do Krušných hor se musím polepšit. Za standardního kodrcání přibydeme do Brna na nádraží do zatáčky. Přesun na stanoviště taxi a již frčíme notně rozkopaným městem na veterinu. Zde žádná hlídka v osobě Honzy Kubernáta není, naštěstí jsou v hale sportovci a tak Tomáš proniká skrz halu k zadním dveřím, skládáme své bágly - opodál k žíněnkám a zrychleným přesunem dosahujeme La Botte, kde se seznamujeme s nadmořskou výškou a čekáme na kamarády. Z neúčastníků je milá přítomnost Hanky D. a Hanky G. Po zaplacení konzumace - večeře a pití - se většinově shodujeme, že příště se soustředíme jinde. Jen nikoho nenapadá, kde.

Uléháme ke krátkému spánku kolem 22h, je tu opět i Priska(!), Jiřina nejede, Kaunovi nejeli již loni, přibyl nový člen Evžen.


Den druhý, cesta do kempu, vycházka z kempu - pondělí 9. srpna

Brno - Mikulov - Wien - Semering - Leoben - Admont - kemp Forstgarten u Gstatterboden (590 m), 7h jízdy, vycházka cca 5km s převýšením cca 8000cm


Ráno kalné jako každé s brzkým vstáváním do tmy. Jsem byl pověřen zabráním míst v busu. Úkol jsem splnil, leč s posunem o řadu vpřed, čímž se Tomáš s Drahuškou ocitli na kole. Tomáš toto nevyhodnotil úplně pozitivně, dokonce vyjádřil nad představou týdenního posezu na kole i jistou nelibost a tak se vymění na první zastávce s Priskou, které je to jedno a tím se tato trapná záležitost urovnává. Nakládání zavazadel do vozíku je rutina, sotva pokrývají dno, co jich je málo. Piv je jako každý rok dostatek. Michal není včerejší řidič a ví, na co nás dostane. Snad díky chladnějšímu počasí pijeme letos celkově méně. Bus je v zadní části dosti prázdný. Sem tam nová mladší dámská tvář, asi tak dvě - Zuzka a Lucka. Turnus dostál své tradici nejvyššího věkového průměru. Cesta na to, že jedeme docela za humna, až tak krátká nebyla.

V kempu jsme asi jediný stan po čtyřech, což se dramaticky mění, když Petr Dvořák vyhlásí "ještě jeden stan je volný". Neváhám a obsazuji jej pro Petra Lukáše a mne. Vlastní ložnička po celý týden je neuvěřitelný luxus. Drahuška spí s Tomášem v jedné ložničce jednu noc, pak též zvítězí osobní pohodlí. A ještě jednu výhodu náš nový stan má - lze v něm díky vyšší konstrukci pít panáky pod stříškou bez nutnosti pokrčení kolen či přičupnutí si. Úžasné.

Kemp je malý, čistý, útulný, s pěknými výhledy na nejbližší vápencové stěny. Absolutní nadmořská výška nijak ohromující, převýšení kolem 1600m na vrchol Planspitz činí ze severní stěny nad kempem impozantní dominantu.

Odpoledne vyrážíme na - na co vlastně? Vycházku? Túra to nebyla. Jdeme všichni z kempu proti proudu řeky Enns asi 5 km k zastávce vlaku. Osobní jezdí dvakrát denně, nákladní co hodinu dosti nepravidelně. Je pěkné slunečné počasí, sem tam mráček (má se ale zkazit), snad až moc teplo. Cesta je široká, rovinatá, sem tam terénní hup, sem tam tabule naučné stezky. Po opětovném překročení řeky po mostku pro pěší na břeh se silnicí chvíli postáváme u parkoviště u informačních cedulí čekajíce na bus. Když nás čekání a cedule omrzely, přesouváme se k silnici, podupáváme - bus zase nikde. Jdeme na pivo do hospody poblíž - a stojí tam i náš bus. Místní točené se odkládá, dáváme Kozlíka od Michala.




Den třetí, Kalbling (2196 m), Sparafeld (2248 m), Riffel (2106 m), Kreuzkogel (2011 m) - úterý 10. srpna

Oberst Klinke-Hütte (1486 m), sedlo pod die Riffl (2044 m.n.m), Kalbling (2196m), sedlo pod Sparafeldem, Sparafeld (2248m), zpět na sedlo pod die Riffl, hřebenem přes die Riffl na Kreuzkogl (2011m), sestup na Scheiblegger Hochalm (1660 m), prudký sestup Jägersteig (nur für geübte, I+) k parkovišti pod Oberst Klinke-Hütte - cca 1000 m nahoru a dolů, cca 6 hodin


Odjíždíme skoro načas (+8 minut se toleruje) za slibného počasí, které se cestou kazí. Vadou na kráse jsou nízké inverzní mraky, které však výjezdem po mýtní silnici necháváme hluboko pod sebou a nad námi je modré nebe. Vyvalíme se na parkovišti pod chatou pana Klinkeho a fotíme Kalbling - tato kompozice se snad ani nedá zkazit. Je vcelku chladno, vítr mírný. Po nezbytných rituálech (já bych nejraději již šel, leč je třeba vyčkat zformování skupiny A, spočítat spočetnou konečnou množinu A, ohlásit odchod A, poté začít stoupat) začínáme stoupat.



Západní stěna Kalblingu je vyhledávaným a vděčným objektem snažení horolezců místních i vzdálených (našel jsem po návratu na www.bergsteigen.at 2 cesty s klasifikací IV, které se mi líbily), během výstupu potkáváme však jen jedinou dvojku nastupující do obtížnější cesty (odhaduji kolem VI UIAA). Oč méně živých horolezců vidíme, o to více je traverz pod stěnou lemován pamětními deskami. Že nebyly k narození syna či dcery je nasnadě. U čísla 20 jsem raději přestal počítat. Kdož znáte cintorín u Popradského plesa, zde je atmosféra obdobná.


Skupinu A posílila horská běžkyně Zuzana, které je naše prvotúrové tempo málo a vydává se osamoceně na vrchol. V sedle mezi Kalblingem a Rifflem skupinu A konsolidujeme a vyrážíme na závěrečnou část výstupu. Od východu je Kalbling dokonalou travnatou pyramidou ostře kontrastující s příkrou západní stěnou. Snadno dosahujeme vrcholu. Krátké zastavení, vrcholový paňák a pokračujeme mírně dolů na sedlo pod Sparafeldem. Výškový rozdíl je do 150 metrů. Vrcholová pyramida Sparafeldu je travnato kamenitá, výstup po pohodlném horském chodníčku, jen ke konci snad příkřejší. Za Sparafeldem se ráz hor prudce mění, trávnatá úbočí mizí a jsou nahrazena příkrými, strmými a kolmými skalními stěnami. Po dalším vrcholovém přípitku a kratší svačině pokračujeme vzhůru dolů po stejné cestě až pod Riffl, kde opět konsolidujeme skupinu A. Naším cílem je přechod hřebínku stejného jména až na jeho poslední výspu a sestup na parkoviště. Už si nepamatuji přesný počet, ale bylo nás tam na A docela hodně dost.


První část je snadná šlapačka na nejvyšší vrchol hřebene. Následuje vůbec ne lehký sestup podle drátů ve skálu vetklých o nějakých 80 metrů níže po nepříjemně ukloněných skalách pokrytých ideálně klouzajícím drobným štěrkem. Než se nás všech asi 20 spustí, chvíli to trvá. Počasí je stabilní a dobré, čas odjezdu busu daleko, nálada horská. Pěšina kličkuje sem a tam po hřebeni, nakonec se přiklání k levé straně a těsně pod posledním vrcholem se prudce stáčí vlevo do sestupového svahu. Jím dosahujeme pastvin Scheiblegger Hochalmu, kde krátce odpočíváme u rozcestí poukazujícího na mírnou obtížnost sestupu "cestou lovců" (nur für geübte, I+). Nevím, co je na cestě tak těžkého, když se kráčí v trávě mezi kosodřevinou. A v tom se to stalo. Jdu mezi prvními a zaregistroval jsem pád, jakých už bylo a bude. Jenže...


Dáša spadla špatně, leží a nevstává. Jdu zpět k ní. Všichni se zastavili a čekají, co se bude dít. Dáša se vymotala z trav a větví, do kterých spadla. Zkouší se postavit na raněnou nohu - nelze. S Pavlem ji chytáme každý pod jednou paží a dost nešetrně ji vytáhneme pár metrů na širší cestu. Takto to nepůjde. Dáša heká. Dávám batoh Tomášovi a beru Dášu na záda. Kašlu na bonton a přímým dotazem zjišťuji zátěž. Číslo mne příjemně překvapí. Dáša je sportovní holka. Cca 80 metrů zpět na pastviny jsem ušel ani nevím jak. Zraněnou ukládáme na zem, nohu podkládáme batohy, děvčata se zdravotním kurzem aplikují dlahu z hůlek a šátků. Zjišťujeme, jak dostaneme zraněnou dolů. Je to krátké bádání. I přes malou nadmořskou výšku (kolem 1600 m) jsou všechny přístupové cesty minimálně dalších 300 výškových metrů úzkými a křivolakými chodníčky pro pěší mezi skalami. Voláme 112.


Tedy pokoušíme se, není tu signál. Tomáš se Zuzanou se v roli rychlých spojek odebírají do údolí meldovat nehodu z chaty, tam by měli mít telefon na 2 drátech. Já po chvíli nalézám signál na hraně pastviny. Mluvit bude Petr, přeci jen bude němčina lepší angličtiny. Po několika telefonátech máme potvrzen přílet vrtulníku. V duchu přemýšlím, co se zbytkem skupiny, nějak se mi nelíbí, že by tu všichni čekali na vrtulník. A tak po dalším telefonátu, který upřesňuje přílet pomoci za cca 40 minut, žádám (asi ne moc zdvořile leč důrazně) zbytek A o sestup, v čele s Evženem. S Dášou zůstáváme Pavel, Petr a já.

Vyběhnu kus do louky a mávám předpisovým "Y". Vrtulník provede oblet pastviny, vrací se a vysazuje mladého lékaře (holkám by se musel líbit). Celý zásah je vysoce profesionální (způsob a komunikace lékaře, komentování úkonů, přistání vrtulníku na jediném rovném místě pastviny). Dohadujeme nemocnici (Schladming), pomáháme s nosítky do vrtulníku. Fotíme odlet, myslíme na raněnou. Na sestupu doháníme zadní voje skupiny, u busu jsme v předstihu jednoho plechovkového pivka. Následují křížové telefonáty s Dášou (má vybitý mobil), pojišťovnou a lékaři. Za dva dny byla Dáša odoperována v Brně. Ošklivá zlomenina.

Večer při hlásání obsáhlá debata bez závěru, jak se pojistit na hory.




Den čtvrtý, Hochtor (2370 m) - středa 11. srpna

Kummerbrücke (574 m), Wasserfallweg, Heßhütte (1691 m), Hochtor (2370 m), untere Koderalm (1229 m), Johnsbach (890 m) - cca 1800m nahoru a 1500m dolů, cca 9 hodin


Dnes je třeba vypít autobusové pivo před nástupem do autobusu, protože cesta je nejkratší možná - o jeden most dále po proudu je malé parkoviště a začátek velkého výstupu na nejvyšší horu oblasti, Hochtor. Je významně větší mlžná deka než včera, hrozí odpolední bouřky, fronta se však ještě odkládá, v tomto bude počasí stabilní a předvídatelné i během výstupu. Dělíme se na A+ vrcholové družstvo, A jdoucí ferratu na chatu a sestup do údolí a B, které objede masiv do Johnsbachu a vystoupí na chatu od jihu, návrat stejnou cestou, menší převýšení, Johnsbach je cca 900 m


Potíme se všici ve vlhkém počasí jako prasata, stoupajíce lesem pod vodopád padající ze stametrové kolmé vápencové stěny, jejíž mohutnost vynikne spíše z protějšího svahu údolí přes řeku. Stoupání je vpravdě nekonečné, když už se nám zdá, že jsme na zajištěné cestě a výšku budeme nabírat o poznání rychleji, ukáže se, že jeden žebřík zajištěnou cestu nedělá. Zuzana nevydrží naše čekání na druhou část skupiny A+ a jde napřed, jako včera. Stane se z toho tradice. V dolní třetině výstupu po ferrátě (no, jsou tam žebříky a lana, ale víc pro orientaci kudy, než pro jištění), jsme se dostali nad mraky. Skvělé, krásné, fotogenické. Všem se stoupá radostněji.



Čekáme u dalšího rozcestí pod chatou, píší zde ještě 60 minut. Jsem zvědav, jak zde mají ostré časy na rozcestnících - zatím jsme mírně rychlejší. S vidinou pivka a tatranky nasazuji ostřejší tempo - s jde to! Za 30 minut jsme s Tomášem na chatě. Je 10 hodin přesně. Výhledy z Heßhüte nijak oslnivé, hlavně Hochtor je nečitelný - mohutná stěna, vpravo turisticky neprostupný kar, výstupová linie nejasná. Pivko ucházející.



Čekáme na ostatní, asi za 20 minut je na terase chaty celé A+. Počasí se lepší. Dle chataře dnes bez deště i bouřky. Něco před jedenáctou začínáme ukrajovat z druhé poloviny výstupu. Na vrchol nás čeká kolem 700 výškových metrů. Stěna stoupá po kamenných schodech a terasách, sem tam kus lana ve výšvihu. Orientace náročná, za mlhy, deště nebo sněhu by byl problém. Nekonečná lezenice v rozlehlé příkré kamenné stráni. Posléze dosahujeme vrcholu stěny a začátku hřebene, který vrcholí hlavním vrcholem Hochtoru. Jsme nad 2000 m Chvíli odpočíváme, fotíme. Hřeben je docela dlouhý, závěrečná pyramida a jsem u kříže. Radost, že dnes už nahoru ani metr, veliká. Jsme tu zatím s Tomášem a Zuzkou (počkala na chatě) sami. Přípitky z placatice, pohledy do okolních údolí. Na hřebeni opodál duní bouřka a prší. Nad námi slunce a nebe s trocha mraky. Bouřka zatím nemá snahu se přesouvat nad nás. Čekáme na ostatní, za 25 minut jsme na vrcholu všichni. Kdož má chutě svačí, já nemám, jsem nakochán a rád bych již dolů - je to ještě 1500m výškových. Chci jít napřed, což je mi důrazně nedoporučeno.



První část sestupu je co do kvality a obtížnosti náročnější než výstup s tím rozdílem, že zde nejsou ani lana ani žebříky. Za deště nebo námrazy jistě pikantní záležitost - pamatuji se na 12 metrů vysoký žlab s travami a sem tam šutrem se sklonem 70°-80°. Čekám na zbytek na jakési suťové muldě pod stěnou v karu Schneejochu - ač jižní svah, sníh se zde drží dlouho do léta. Zbytek sestupu do vesnice k busu dlouhý, nudný a až nehezký na nevzhledných pastvinách. Jaká to úleva přezout se do sandálů a vypít první (a ne poslední) chlazené pivko, opláchnout nohy v potoce.



Den pátý, Hartelsgraben a Sulzkaralm (1453 m) - čtvrtek 12. srpna

Hartlesgraben Brücke (521 m), Grabenjager (1097 m), Sulzkarlam (1453 m) a zpět, cca 900 m nahoru a dolů, cca 5 hodin, vycházka kolem Leopoldsteiner See, doplnění zásob v Eisenerzu, prohlídka kostela, městečka a velkolomu na železnou rudu na hoře Erzberg.


Na túru bez vrcholu, pokud neměla náhradní cíl, se rychle zapomene. Dnes již jistě má pršet (dle mé předpovědi od Honzy ne). Velitelé volí kratší výstup s tím, že odpoledne se stavíme u jezera na koupání, a podíváme se na lom na železnou rudu. Opět je třeba vypít autobusové pivo před autobusem, jedeme jen o kousek dál než včera, na druhý most od kempu. Širokou cestou spolu s davem německy hovořících turistů kolem cedulí naučné stezky přes Grabnerjager vystupujeme na Sulzkaralm. Soutěska je hluboká, široká, místy divoká, ne však impozantní. Kdysi tudy jezdila nákladní auta a svážela dřevo a dřevěné uhlí na zpracování železa. Výhledy od almu na Sulzkarhund (1821 m) a Rotofen (1951 m). Obsluha na almu přívětivá, pivko lahvové, lahodný čerstvý kysaný nápoj (jméno jsem zapomněl, česky asi kyška). Po druhém pivku dostáváme panáka na rozloučenou - milá pozornost! Přes jezero (jediné v pohoří, dosti nekoupací), stejnou cestou zpět k busu. Nepršelo.



Přesun kus autobusem, parádní koupání v jezeře, okružní vycházku kolem jezera jsem vynechal. Káva v místním bistru na parkovišti, voláme Dáše a Martě. Vše O.K., Dáša je po operaci v Brně.


Prohlídka kostela v Eisenerzu, výhledy na kopec Erzberg snědený stroji a lidmi - železa je třeba. Lepší mají až ve Švédsku. Návštěva Billy a doplnění zásob pitiva a zeleniny na saláty. Do večera bez deště. Snad jsme dnes mohli být na kopci, ale to už nikdo neví. Převýšení, ač se to nezdá, hodnotné. Pěkný horský den.



Den šestý, pokus o Hochturm, mejdan v předhajzlí, přechod Radmer → Johnsbach - pátek 13. srpna

Prabichl (1232 m) - Laming Stl. (1677 m) - Leobner Hütte (1582 m) - Prabichl (1232 m) - přesun busem do Radmeru (980 m), přes Neuburgsattel (1439 m.n.m) nad Exner Klamm, jím do Johnsbach- Exner (1000 m), celkem 1000 m nahoru a dolů


Jde-li studená fronta, vzdáme túru. Někde jsem toto pravidlo tuším již četl. A též zažil následky jeho ignorování. Předpověď od Honzy je jasná jako facka - dopoledne fronta, déšť, bouřky, odpoledne se to škubne, přeháňky nebo bez deště. Skupina A i přes nepřízeň počasí zkusí vystoupit na Hochturm v masivu Trenchtlingu, tento pak přejit hřebenovkou k chatě Hieslegg (1154 m)


Za chmurně zataženého počasí se s námi Petr Dvořák loučí nad sedlem Präbichl, autobus s B masiv objede. Stoupáme lesem, stále zataženo, sem tam v dáli zahřmí. Nad Obere Handl Almem se cesta zužuje, je blátivá až hanba. Výška stromů se snižuje, les řídne, přibývá kosodřeviny, déšť houstne a bouřka se blíží. Mraky těžknou a temní. Navrhuji sestup zpět, že sedlo je ještě daleko. Pavel se domnívá, že je již blízko a je tomu skutečně tak. Za průměrného deště a nedaleké bouřky (už to práská vodorovně pod námi v mracích) dosahujeme sedla Laming Sattel. Panák (dnes jsme nejvýše) a rychle dolů, Hochturm dnes být nemusí. Přes pastviny a kolem stožáru vysokého napětí pod chatu Leobner, ta je asi 50 výškových metrů nad námi. Slušně prší. Navrhuji pokračovat v sestupu, chata je zavřená. Kolegové naopak se chtějí přesvědčit, zda je zavřená úplně celá. Také jsou prý u chaty jakési Getränke. A bylo to správné rozhodnutí. U chaty nalézáme otevřená gravitační WC (splachuje se ručně ze džberů s vodou) s luxusním předhajzlím. Je tu dosti tma, zima, špinavo a zašlo, avšak neprší, nefouká.



Tomáš pronáší památnou větu, že nejlepší mejdany jsou na hajzlu. A je tomu tak! Uvolňujeme vypětí ze sestupu v dešti a bouřce panáky z placatic, svačíme, převlékáme se do suchého (kdož má s sebou). Petr přináší první Gösser. Dobře je na horách! Mejdan nemá chybu, smíchu habaděj, píšeme Petrovi Dvořákovi SMS kde jsme a kam se vracíme, kdy tam asi budeme. Venku se čerti žení, bouřka a průtrž mračen. Je tedy vhodný čas na druhé pivko z plechu, platíme do kasičky na stěně nad lavorem s pivky a minerálkami. Je to od majitele chaty milé. Sama chata je ve špatném stavu a na ne zcela atraktivním místě. Snad v zimě se kolem lyžuje.



Vše jednou končí, tak i náš mejdan. Urychleně sestupujeme za ustupujícího deště zpět na Präbichl. Jsme tu dříve než autobus (Petr pak říká něco o autobusové ferratě), tak hurá do hospody na pivko a polévku. Po zaplacení se plížíme ven, by to vypadalo, jako že jdeme z túry. Chyba lávky, autobus máme v zádech, tak tu hospodu neokecáme. Čekají jen asi 15 minut, není tedy žádný problém. Nasedáme a přesouváme se do Radmeru na prohlídku dolů na měď (B) a odpolední vycházku - přechod sedla Neuburg do Johnsbachu (A).



Neprší, je pod mrakem, výhledy nic moc. Chceme ještě aspoň na Gspitzen Stein nad Radmerem, povolení ale nedostáváme. Skupina A je početná, kdož seděli doteď v busu jsou nadržení a běží vzhůru vpřed. Pod Almem chvíli váháme kudy dál, což se nelíbí Elišce, pronesla nějaké poznámky už ani nevím co přesně. Sestup ze sedla po pohodlné široké cestě zpestřen závěrečným průstupem soutěsky Ebner Klamm, kde jsou ve skále vytesané tunely a říčka se hrne dolů o 106. Čekání na bus spíše delší než kratší. Vše dobře dopadne a večer v kempu je den hodnocen jako mimořádný.



Den sedmý, Enns (raft), soutěska Bruckgraben, půldenní túra Bachbrücke, Gsenggraben, Gsengscharte (1219 m), Haindlkarhütte (1121 m), údolí Enns (580 m) - sobota 14. srpna

Dopoledne raft a vycházka do Bruckgraben (cca 100m výškových), odpoledne polodenní túra Bachbrücke (592 m), im Gseng (626 m), Gsengscharte (1219 m), Haindlkarhütte (1121 m), parkoviště u silnice v údolí Enns (580 m) - cca 650 m nahoru a dolů, cca 4 hodiny


Je krásný horský den po přechodu studené fronty. Soukáme se do neoprénů pod velením bývalého reprezentanta Rakouska v kanoistice, horského záchranáře a drsného muže Reinharda Auera a jeho něžné ženy. Ostatní nás pozorují jako zvířátka v kleci, fotografují a natáčejí. Že jsem zhubnul asi 8 kilo od loňska se více než dosti hodí, pupek je menší. Petr se na oblékání sebe a slůněte někam schoval. "Ftipné" poznámky přihlížejících neberou konce, bodejť by jo, když jim velí a taktovku drží Petr Dvořák. Ještě nazout mokré a smradlavé botky a hurá všichni do Reinhardovy letité dodávky zelené barvy. Kratší přesun proti proudu řeky, ještě kratší instruktáž v němčině, ruštině a angličtině, sundat raft, dofouknout jej (docela makačka), přenést jej lesem k řece (taky makačka), spustit na vodu, nalodit se. První část cesty k soutěsce je spíše po voleji než peřejích. Občas je možno se koupat, odvážlivci skáčí do vln, pak se dostat do lodi není jednoduché, Zuzanu tam taháme jak tele z krávy (cituji Reinharda v Petrově překladu).


Zastavujeme u lesíka, kterým procházíme k ústí soutěsky. Jdeme přímo korytem - no korytem, dole je voda zcela v suti, výše teče jemný pramének. O kus dále se kaňon zužuje na šíři jednoho metru, kolmé stěny ční do stometrový výšky. Krásné dílo přírody. Koryto je zde přehrazeno ty vyššími, tu nižšími stupni, ty vyšší mají kolem 2 metrů a je třeba na ně vylézt. Jarkovi a Elišce notně pomáhá Reinhard. Cesta končí pod vodopádem více než desetimetrovým. Soutěska je oblíbeným místem canyoningu, představuje polodenní túru s 18 a více slaněními vodopády - jak se kdo cítí. Po každé bouřce je situace v rokli jiná. Proti lezení je to objektivně mnohem nebezpečnější aktivita. Zpět se zastavujeme u pomníčku tragicky zahynulého mladíka - Reinhard přidává osobní vzpomínky.


Druhá část pouti po Enns v raftu je sice kratší, zato však pestřejší - podjíždíme most u zastávky Johnsbach, kde nás Petr natáčí na video. I peřeje jsou tu větší a konečně to s raftem, na kterém je 10 lidí, i trochu houpne. Končíme v zátočině pod kempem, vynášíme raft k silnici a vracíme neoprény. Po obědě nás čeká polodenní výlet.



Autobus nás vysazuje nedaleko hospody, kde končila vycházka prvního dne. Po kratší cestě lesem jdeme tvrdou výhní odpoledních skal bez kouska stínu vzhůru údolím Gsenggraben, nejprve po srovnaném štěrkovišti, poté skalkami a kosodřevinou, nakonec skalním žlabem s kouskem lana do sedla nad chatou Haindlkarhütte. Jde se v tom vedru těžko, Zuzka jako vždy napřed. Zde dostáváme SMS, že Jana s kolegy již chaty dobyla cestou přímo odspodu, kudy povede i náš sestup. Chata sama je až nehezká stavba, její okolí fantastické, z terasy výhledy na severní stěny masivu od Ödsteinů po Planspitz. Polévka a pivko jsou samozřejmé povinnosti. Sestup v pozdním odpoledni poklidný. U silnice čekáme asi 20 minut na autobus s návštěvníky kláštera v Admontu. Vydařený den!



Den osmý, Tamischbachturm (2035 m) - neděle 15. srpna

Parkoviště v údolí Tamischbach (680 m), rozcestí 772 m, Bärensattel, Ennstaler Hütte (1544 m), Tamischbachturm (2035 m), Kühmairboden (1191 m), Hochscheibenalm (1189 m), Kroissenalm (880 m), Gstatterboden (578 m), kemp (590 m) - cca 1350 m nahoru a 1500m dolů, cca 8 hodin


Důstojná tečka za pobytem v Gesäuse! 4. turnusu je přáno občas prožít šestý den jako vyvrcholení a uzavření pobytu v horách - vzpomeňme ledovcovou túru nad La Grave po týdnu dešťů, zimního výstupu na Schesaplanu ve vrcholném létě, výstup na Monte Mulaz v Pale, výstup na Mangart v italských Julských Alpách.


Tak i letos výstup na nevysoký kopec Tamischbachturm (2035 m) uzavřel náš pobyt v Gesäuse. Ranní odjezd byl mírně posunut, počasí jest prý nejisté. Bylo celý den excelentní, ani teplo ani zima, trocha větru, slunce a fotogenické mraky.


Autobus nás vysazuje (skupiny A i B) na konci údolí říčky Tamischbachu, na lesním parkovišti, kam vede již jen šotolinová cesta, v nadmořské výšce něco přes 700 metrů. Béčko přejde přes chatu do kempu bez vrcholu. Výstup vede nejprve po pokračování šotolinové cesty za závorou, poté lesní pěšinkou nádherným bukovým porostem. Výše se cesta klikatí prudkým svahem pod sedlem Bärensattel, ze kterého jsou první omezené výhledy. Jde se parádně, 600 výškových za hodinu jako nic. Ze sedla je to na chatu Ennstalerhütte asi půl hodinky. Zuzka koketuje s myšlenkou, že vyleze jak na Tieflingmauer (Tuifelmauer) 1822 m (jeden z možných cílů A), tak i na Tamischbachturm. Fyzičku na to má, přejme jí to. Snad jen to oznámení o záměru mohlo být osobní, ale to už je jedno. Do kempu dorazila asi 90 minut po nás.


Od chaty jsou dobré výhledy na Kleiner Buchstein (1868 m) a Großer Buchstein (2220 m). Tradiční polévka, pivka, o své druhé se dělím s Drahuškou. Už abychom šli. Zavelím a začínáme stoupat. Opět parádní turistický terén, nijak prudký svah nás zavede na travnatý hřeben, po kterém ještě asi 300 výškových metrů na větrný vrchol. Zde jako na dlani kopce blízké i vzdálené, cíle všech túr v oblasti: Planspitz (2114 m), Zinödl (2191 m), Lugauer (2206 m) kde jsme nebyli, Hochtor, Sparafeld kde jsme naopak byli. Připíjíme nejen na tento vrchol, svačíme.




Sestup vede přímo dolů po spádnici diretissimou. Po trávě to ještě jde, v kleči horší, v prvním lese asi nejhorší. 800 výškových metrů utrpení v sestupu. Nohy bolí, každý jde svým tempem. Čekáme na ostatní na místě zvaném Kühmairboden (1191 m), kde se sestup napojuje na širokou vozovou cestu vedoucí po almech na úbočí masivu. Dlouhou chvíli si krátíme hledáním hub po blízkých lesících - rostou! Největší sbírku mají Ovískovi. Za 40 minut doráží i Lucka s Petrem, Lucka má hůlku do šavle, líčí jakýsi pád po hlavě, zdá se měla štěstí, že jsme nevolali další vrtulník.


Nudu na delším sestupu po široké cestě zaháníme s pivkem v ruce na Kroissenalmu, kde je v neckách přichystáno pro kolemjdoucí lahvové. Pak se napojujeme na cestu od chaty, fotíme a obdivujeme skalnatý kopec Gstatterstein (1391 m) za kempem a každý svým tempem dorážíme ke stanům. Večer po společném přípitku dopíjíme zásoby ve společenské místnosti kempu. Již jsme tu poněkolikáté, jednou jsme se dokonce družili s bratry Slováky. Poté co tito běhali nazí po kempu do ranních hodin a brali nám vlajku, je s nimi družba nedoporučena.


Před západem slunce fotím v šikmém světle co se dá - nejlepší fotky budou ty dnešní. Usínám až kolem druhé ranní. Krásný den!


Den devátý, balení a odjezd - pondělí 16. srpna

Ráno chladně naladěné, drobné bílé mraky se jemně vznáší kolem Planspitze a masivu Buchsteinů. Jsme sehraní, balíme rychle a účelně, nakládání do vozíku šéfuje Pavel. Zacouvání Michala na oj je na milimetr přesné. Stany jsou vesměs čisté, pomáháme s Petrem tak 5 přístřešků sbalit. Jen musíme čekat, až je slunce usuší, to je kolem 10 dopolední. Vše dostáváme do autobusu za sucha, bez jediné kapky. Hromadné foto na prázdné pláni po našich stanech, nastupujeme a odjíždíme. Měli jsme obrovské štěstí, o kus dál v Admontu lilo jako z konve - a to je jen asi 20 kilometrů. V Brně jsem v pozdních odpoledních hodinách. Nemohu již popíjet alkoholické nápoje, jedu ještě večer autem pro rodinu na Jivinu. Stíháme v Brně opožděné EC, je poloprázdné. Ty cesty vlakem zpět by mohly i nebýt.



Závěrem

Příští rok Chamonix. Asi beze mne. Na poměr 4 dny cestování a 6 dní tam jsem už starej či co, nechce se mi. A z túr v Aostě jsem byl zklamanej. Ledaže bychom zkusili Mont Blanc?! Nebo aspoň dvě kvalitní ledovcové túry na kopce přes 4000 m?


Děkuji Honzovi Kodadovi za přesné předpovědi počasí posílané denně jako SMS pro oblast Gesäuse - www.bergfex.at.


Začátkem září jsem byl na Grossglockneru přes Stüdlgrat - potrénovat na ten Blanc. Petře a Pavle?

Filip v.k.



Nahoru