2018 - Berchtesgaden

Přehled základen 2018

2017 - Wallis

Fotky z Wallisu (2. turnus)
Fotky z Wallisu (3. turnus)
Fotografie z průzkumu
Přehled základen 2017
Oznámení

2016 - Solná komora

Fotky ze Solné komory
Fotografie z Písecka
Přehled základen 2016
Oznámení

2015 - Vysoké Taury

Fotky z Matrei - 2. turnus
Mapy ke stažení - Taury
Průzkum ve Vysokých Taurech
Přehled základen 2015

2014 - Kaisergebirge

Fotky z průzkumu
Fotky z Kaisergebirge (4. turnus)
Přehled základen 2014

2013 - Cortina

Fotky z Cortiny - 2. turnus
Fotky z Cortiny - 4. turnus
Filipův deníček
Video
GPS trasy - 4/A
GPS trasy - 4/B
Mapy ke stažení
Přehled základen 2013

2012 - Bavorsko

Fotky z Bavorska
Filipův deníček
Video
GPS trasy
Přehled základen 2012
Oznámení

2011 - Chamonix

Fotky z Chamonix
Video
Geologické okénko
Fotky z průzkumu
Přehled základen 2011

2010 - Ennstal

Fotky z Ennstalu
Filipův deníček
GPS trasy
Video
Hodnocení sezóny 2010
Přehled základen 2010

2009 - Corvara

Fotky z Dolomit
Filipův deníček
Geologické okénko
Hodnocení sezóny 2009
Mapy ke stažení
Přehled základen 2009

2008 - Nízké Taury

Fotky z Nízkých Taur
Filipův deníček
Hymna 4. turnusu
Hodnocení sezóny 2008
Přehled základen 2008

2007 - Gailtal

Fotky z Gailtalu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2007
Přehled základen 2007

2006 - Montafon

Fotky z Montafonu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2006
Přehled základen 2006

2005 - Pale

Fotky z Dolomit
Video z ferráty
Hodnocení sezóny 2005
Přehled základen 2005

2004 - Engadin

Fotky ze Švýcarska
Hodnocení sezóny 2004
Přehled základen 2004

2003 - Achensee

Fotky z Achensee
Hodnocení sezóny 2003
Setkání po sezóně
Přehled základen 2003

2002 - Dauphine

Fotky z Francie
Přehled základen 2002

2001 - Lienz

Fotky z Lienzu

2000 - Aosta
1998 - Švýcarsko
1997 - Ötztal
1996 - Brenta
1995 - Julské Alpy
1994 - Dolomity

1993 - Hohe Tauern

Fotky z Vysokých Taur

Filipův deníček

Den první, příjezd na místo činu, čtvrtek 7. srpna

Jivina, Mladá Boleslav, Praha, Plzeň, Rozvadov, Regensburg, Mnichov, Salzburg, Altenmarkt, 670 km, čistý čas jízdy 6 hodin, průměrná rychlost 111 km/h


Ano, na letošní EXOD do Nízkých Taur jsem jel sám samec autem a po vlastní ose. Důvod je prostinký jako facka. Jsem blbec a nezkontroloval jsem si termíny dovolené a školení, tudíž průnik obou časových úseků nabyl nenulových hodnot a já musel improvizovat. Přišel jsem nakonec o 2 tůry a balení tábora. Závěr deníčku je z Petrovy hlavy a pera, proto prosím važte, komu budete posílat pochvaly, nadávky a výzvy k souboji.

Zvolil jsem cestu po dálnici a dobře udělal, bez problémů parkuji něco kolem půl čtvrté před kempem v Altenmarktu. Hlásím se SMS domů a rovněž použitím mobilních technologií zjišťuji, kde že je bus se 4. turnusem. Aha, válí si špeky u Mondsee, to mám ještě dosti času. Nelením však, vybírám vhodný stan (zde očekávám pochvaly, že nám do něj neteklo horem ni spodem, byl blízko altánu na posezení a umýváren, záchodů a Trockenraum). Je teplo až vedro, zajišťuji stan taškou s jídlem, klábosím s účastníky III. turnusu (měli se báječně, o čemž svědčí jejich zapálená lýtka), kupuji si od šoféra pivo, ulehám do stínu a trpělivě čekám na výměnu stráží. Vskutku, kolem 17:05:16 SELČ přijíždí bus s mými kamarády a dalšími účastníky IV. turnusu. Po nezbytných mírných zmatcích s vyloděním, naloděním, výměnou autobusů na parkovišti v kempu a rozbalením našich bagáží ve stanech si dáváme prvního Nízkoutaurskeho panáka ferneta. Nechce se nám věřit, že se počasí do zítřka zkazí, jak tvrdí meteorologové a rosničky.

Během večerního hlásání Eman opakuje, že letos to byl můj nápad, kam do hor a že tedy nesu odpovědnost, když se tůry nebudou líbit. To je v pořádku, hrdě se k nápadu hlásím, protože tak krásné hory jako Nízké Taury a Dachstein se musí zamlouvat každému horákovi.

Po hlásání ještě trochu klábosíme a popíjíme před stanem a v altánu. Dobře je na horách. Do spacáků se soukáme něco kolem desáté večerní.


Den druhý aneb nebývalé porušení pravidel turistiky v horách během odpolední vycházky, pátek 8. srpna

Untertall, Untere Gfölleralm (1079 m), Riesachfälle, Riesachsee (1338 m), Kerschbaumeralm (1356 m.n.m), Neualm (1849 m), rozcestí pod Hochsteinem (2040 m), pod Hasenkarspitze (2284 m), traverz pod Krahbergzinkenem (2134 m), Planai, mýtní silnice (1828 m)


Túra začíná, prohlásil Petr usedaje na své místo v busu s plechovkou Kozla v pravici. Ihned v zápětí se ozval onen charakteristický zvuk právě načaté plechovky pěnivého vitamínu B. Je půl deváté a po dvojitém odkladu (původní odjezd byl v půl osmé) vyrážíme na první Nízkotaurský výlet. Cílem jsou vodopády na říčce Riesach, stejnojmenné jezero a třebas i něco navíc, když počasí dovolí. Zatím to tak nevypadá. Na parkovišti probíhá rituál neměnný již několik století, žijící pamětnící jistě potvrdí minimálně 16 let nazpět. Po vykutálení se z busu nastává hromadná výměna obuvi za modely s pořádným vibramem a koupě kávy či čokolády. Část účastníků by již ráda vyrazila na túru, leč někteří členové A+ týmu popíjí kávičku. Ta druhá část by již také ráda vyrazila na túru, ale mají v ruce velmi nepraktický plastový kelímek, jejž zahazovat v lese by byl smrtelný horácký hřích. Tak je nutné pro obě skupinky počítat s dvěma akademickými patnáctiminutovkami volně po sobě jdoucími. Jediným rozptýlením byl svérázný přístup místního popeláře k faktu, zda se do plné popelnice ještě něco vejde. K jeho cti třeba říci, že většinu nádob na civilizační odpadky přemluvil a stlačil objem dosud naházených odpadků o třetinu.


Konečně nastává dlouho toužebně očekávaný okamžik a vyrážíme! Zprvu volně lesem, později příkřeji, kolem vodopádů a peřejí, odbočujeme na vyhlídková místa, dobrovolně necháváme sebe i fotoaparáty skrápět vodní tříští. Petr prohlašuje cosi o variaci na Bílou Opavu. No nevím nevím. Poznal jsem obé a nedá se to srovnat. Opava je romantický kaňon s malou peřejkou, tady letí voda 30 metrů do hlubiny. Jednoznačným zpestřením je lanový zavěšený most délky kolem 50 metrů vysoko nad kaňonem. Podařil se mi dobrý záběr Petra osamoceného na lávce. Dočkal jsem se i mírné pochvaly. Bych nezpychnul. Neuvěřitelné. Počasí se lepší, leze Oskar, mraky se trhají, fotogenická nálada, duha ve vodní tříšti na skále. Každý kaňon však jednou končí, tak i ten náš. Před našimi zraky se otevřela kotlina s jezerem Riesachsee. Čekám krátce na Tomáše, jen na sebe mrkneme a je to jasné, jdeme se koupat. Přidává se Leoš, by zastoupil rodinu Galodovic. Další účastníci po osvěžení v chladné čiré vodě netouží nebo jim účast zakazují jejich zákonní zástupci. Snad příště půjdou všichni i s těmi zástupci co dohlížiteli nad mravností aktu noření se do vln horského jezera. Schováni zrakům všech se za lesíkem koupeme, fotím krásnou scenérii jezera, hor a mraků a vracíme se k hlavní skupině. Slastný pocit, báječné osvěžení. Ani nestačím zhltnout řízek a již Petr Dvořák, mumlaje cosi o sebevrazích, povolává skupinu A vzhůru. Čas je nám prý nakloněn a tak se pokusíme o traverz (či spíše hřebenovku) obráceným směrem, tedy od jezera na Planai. Délka trasy není dle mapy dlouhá, něco kolem 6 km, ale nejprve musíme nastoupat do cca 1800 m, pak do dvou tisíc, pak ještě výše a nakonec mírně klesneme na Planai, kam mezitím přejede autobus.



Za stále dobrého počasí se skupina A ve složení Petr a Pavel Dvořákovi, Tomáš, Petr Lukáš, já a rosnička Slávka s novomanželem vydává vstříc horskému dobrodružství. Zde bych měl správně napsat hazardu, neb jsme porušili několik přikázání horského desatera. První z nich zní: "Jde-li studená fronta, vzdáme túru." My blbci nastoupili a ještě kolem poledne. Předpověď počasí byla tragická a opravdu se naplnila. Na Neualmu se snažíme Petra ukecat, že návrat je možný, že se mraky honí, počasí kazí a že to není dobrý nápad pokračovat. Nedbal našich hlasů a překročili jsme Rubikon v podobě jakési horské bystřiny. Druhé pravidlo zní "Bod návratu neurčujeme místně nýbrž časově." Velmi pomalu se suneme úbočím stále vzhůru po nesnadném úzkém horském chodníču, nabírajíce nadmořskou výšku stejně jako mraky nad námi temnotu a hloubku. Vzdáleně opakovaně zahřmělo. Pod Hochsteinem ve výšce kolem 2020 m, ještě pod rozcestím odpočíváme a využíváme zastavení k vyčkání přechodu obzvláště nechutného černého mraku. Skupině B z něj na hlavu padaly kroupy. Petr Dvořák během zastávky pronáší památnou větu "Všichni jste sem chtěli a já se nechal ukecat." Něco na tom řídkým vzduchu s vlivem na myšlení asi bude. Rozdělujeme se, mládí dostává povolenku vyrazit napřed s odůvodněním, že jsou otcové od rodin a ještě je čeká v životě mnoho povinností. Vyrážíme tedy s Pavlem mírně napřed. Za jedním výšvihem na oblém hřebínku se mraky krátce optimisticky trhají, aby nás vzápětí přikryla šedá deka, ze které sem tam vypadne kapka vody, poté více sem než tam, až začne regulérně pršet. Hřmí naštěstí jen z dálky a sporadicky. Čeká nás nejhorší a nejvyšší část hřebene, klouzající se kameny ve výstupu i sestupu, přímo úzkým hřebínkem, utéci není kam ani metr. Jdu hodně napřed a asi dvakrát čekám na Pavla. Konečně prudší sestup a rozcestí pod Krahbergzinkenem, kde se stezka rozšiřuje a poklápí. Zrychlujeme tempo, před Planai se opět ozývá bouřka docela blízko. Neváhám a volím cestu vlevo co nejdříve na silnici, do lesa a k busu. Krátce po našem návratu se nebe definitivně protrhne a k zemi letí provazy vody.



Kamarádi přicházejí s malým zpožděním po nás, však zcela mokří až na kost. Dokonce dřepěli chvíli v lese za bouřky, kdy to práskalo asi 200 metrů od nich. Jsme v busu všichni, celí a zdraví. Petr to oslavuje dlouhým vyprávěním do centrálního busového mikrofonu. A my po návratu do kempu také, panákem. Sušíme co se dá v sušárně v suterénu pod sprchami. Večer je bez hlásání s tím, že zítra jedeme pod Dachstein na poslední možnou túru, kde se moc neleze a není exponovaná, tudíž vhodná pro den s nejistým počasím. Uvidíme, co na to Sv. Petr, předpověď je opět tragická, byť o malý kousek méně než ta dnešní. Vaříme k večeři těstoviny nalehko se zeleninovou omáčkou (zbyde mi i na snídani) a radíme sousedkám, které mají pod stanem 15 cm vody. Nedá se s tím nic dělat. Tak jdeme spát.


cca 1300 m nahoru a 500 m dolů


P.S. Petr a Pavel Dvořákovi měli tento den narozeniny. Oslavná túra byla více než důstojná.


P.P.S. Třetí EXOD po sobě máme túru s velmi intenzivními zážitky s počasím, loni to byla buřina pod Hohe Warte a předloni sněžná bouřka na hřebeni za Madriselou.


Den třetí aneb druhá odpolední vycházka, tentokráte pod Dachsteinem, sobota 9. srpna

Parkoviště na konci mýtní silnice, dolní stanice lanovky na Dachstein (1695 m), Dachstein Südwand Hütte (1871 m), s. Tor (2033 m), Sulzenhals (1821 m), přes Sulzenalm do Filzmoosu (1105 m)


Zpětně hodnoceno je druhá túra jednoznačně nejchudší co se emočních zážitků týče. Posuďte sami. Ráno je zamračené a deštivé, většina účastníků brblá, co že to je za počasí, odjezd je opět posunut do spíše dopoledních hodin. Studená fronta ne a ne překonat Alpské hřebeny a tak občas prší, občas lije, občas mží. Jedeme do Radstadtu, procházíme naučnou stezku městem, trochu fotíme. Je tu mdlo a ospalo, hlavní sezóna je evidentně ta zimní. Kolem poledního se počasí mírně lepší a tak přejíždíme přes Filzmoos pod Dachstein na parkoviště u dolní stanice lanovky. Pár turistů tu pobíhá kolem svých aut na poloprázdném parkovišti. Kupodivu prší. Po mírném váhání něco po jedné s poledne konečně A družstvo (jen podle názvu, A túra dnes nebude) vyráží od dolní stanice lanovky stoupajícím traverzem přes velkou kotlinu k chatě pod jižní stěnou vápencového velikána.



Jindy suchá koryta jsou plná vody, na srpen jsou sněhová pole nezvykle nízko. Přes veliký práh padá vodopád dešťové vody pod naše nohy. Za necelých 30 minut snadno dosahujeme terasy chaty. Zde nastává pro další vývoj situace nenápadný, však vpravdě historický okamžik, jak poznáme další den. U busu se A tým spočítal a dopočítal 11 kusů. Proto trpělivě čekáme na rosničku Slávku a jejího manžela, nebývá zvykem trhat družstva. Dnes na rozdíl od včerejška o nic nejde, počasí je sice mizerné, ale stabilní, bouřka nebude a navíc je naše túra údolní s vrcholy v sedlech. Většinu jsme poslali napřed, že je doženeme, a s Pavlem a Petrem Lukášem čekáme. Ani nás nenapadlo dát si pivo, jak bylo nevlídno. Za 15 minut dorazí náš páreček v evidentně dobré náladě. Zdvořile jim připomínáme, že na ně čekáme. Prý jsme nemuseli. Dobrá, zařídíme se podle toho a zahajujeme stíhací jízdu za zbytkem áčka. Trvá až do sedla Tor, kde si dáváme loky životabudiče z placatic. Neprší, mraky se trhají, vrcholy sice nevidíme, ale přesto je počasí mnohem přívětivější až na velmi silný a chladný vítr.



Na Sulzenhalsu o kus níže a trochu blíže Filzmoosu by bylo i pěkně, kdyby tak nefoukal vítr a okolí nebylo totálně pokálené od krav. Vrchol (dalších 400m nahoru) jsme pro pokročilou denní dobu (něco kolem půl páté) z programu túry vynechali. Ze sestupu stojí za zmínku úprk Jiřiny v růžovém baretu do údolí, by se mohla na první lavičce pod svahem nasvačit, vlastně naházet do sebe kus chleba s taveným sýrem (docela jsme se o ni báli, že se rozmázne jak dlouhá tak široká do kamení na cestě), malá přeháňka v lese, která byla labutí písní studené fronty, 400 metrů velejemným bahnem o mocnosti 5 a více cm, kdy lesáci v neděli sváželi jakési polomy od koryta potoka na rovnější místo za zatáčkou, což způsobilo zasrání bot jednoho každého minimálně do výše kotníků a dlouhý a vlekoucí se cesta lesem. Družstvo A, tedy toho dne jen rychlejší béčko, dorazilo k busu zdaleka první a užilo si nebývalý zážitek 120 minutového čekání na céčko vedené Petrem Dvořákem, které poznávalo poctivě až do morku kostí a podrážek pohorek krásy vedlejšího údolí. Ještě že je možné svést dezorientaci v terénu na špatné mapy a pokácené stromy. Čímž jsme oplatili céčku včerejší remcání, že si kvůli nám ani nestihli uvařit. Dnes tomu může být naopak. Ani dnešní večer hlásání nebude, bo něma času. Večeříme opět těstoviny a opět mi zbyde na ráno, jsem tomu rád. Už si ani nepamatuji, kdy jsme šli na kutě a kolik jsme toho vypili, takže to za moc asi nestálo. Sušíme vše mokré v trockenraumu, Leoš i spacák, bo jim do stanu jaksi teklo i horem či co.


cca 350 m nahoru a 1000 m dolů


Den čtvrtý, obrat počasí k lepšímu, túra do kempu, neděle 10. srpna

Zauchensee (1339 m.n.m), Stubhöhe (1739 m), Rauchkopfhütte (1893 m.n.m), Strimskogel (2139 m), Labeneckalm (1811 m), pod Steinwandwaldem do údolí k potoku Zauchenbach, Neuhäusl Gasthaus, Altenmarkt (870 m)


Jednoznačný obrat počasí k lepšímu! Ráno se velmi brzy vykopeme ze spacáků k panákům ranního laku na rakve, jedeme jen kousek za kemp k Zauchensee a musíme brzy, aby měl řidič dle předpisů během týdne 24 souvislých hodin bez řízení. Nepamatuji se, že bychom vyráželi na túru před 8 hodinou ranní a stalo se. Naprostá paráda, je chladno, skoro jasno, s inverzními mraky v údolí, téměř klidno. A tým čeká perfektní hřebenová túra s méně perfektním sestupem více jak kilometr do kempu, béčko má výšlap jen o kousek kratší, céčko se vydává údolím zpět. Začínáme stoupat po asfaltce stále jižním směrem k výše položeným usedlostem. Okolí Zauchensee je rovněž spíše zimním střediskem, nicméně dovedu si tu představit klidnou letní rodinnou dovolenou u potoka, jezera, s občasným výpadem na vrcholy spíše blízké. Od posledních chalup již cesta vede příkřeji lesem na Stubhöhe. Zde, kus pod sedlem, má krizi Jiřina, nemůže chytit dech ani tempo. Při poznámce, ať se nehoní, že v nejhorším ji dojde Slávka s manželem, se tento, již poblíž se nacházející páreček, velmi vehementně ohrazuje, že nebyl na rozdíl od včerejška započítán mezi A tým, není tudíž žádné sběrné družstvo či sběrný tábor, alebrž nezávislí borůvkáři. Historický okamžik, za dobu trvání EXODu! Aspoň víme, na čem jsme. Do sedla jsem záměrně mírně zrychlil tempo, bych věděl, na čem jsem pro změnu já co se fyzičky týče. Žádná sláva. Udržel se mne Vilda a jakýsi mladík, jehož jméno jsem zapomněl. Celou cestu nahoru fotíme měnící se scenérie údolí pod námi. Esteticky dokonalé výhledy v ranním slunci.



V sedle Stubhöhe čekáme na ostatní včetně Jiřiny, která již chytila druhý dech. Nasazuji své ledovcové brýle, přeci jen už slunce docela peče, načež jsem dotázán, zda jsem správně odhadl nadmořskou výšku. Mně je v brýlích dobře a co na to ostatní, je jejich problém. Po chvilce odpočinku pokračujeme klasickou hřebenovkou po různě širokém a různé příkrém hřebeni mezi kosodřevinou a skalkami na chatu Rauchkopfhütte, kde plánujeme pivko. Bohužel jen plánujeme, na chatě chcíp pes a mají karanténu až do příští zimy. Je to jasné, v létě tu na turisty kašlou, holt jich sem chodí málo, není zde bůhvíjak vykřičený turistický kraj. Což je z jiného úhlu pohledu dobře, za celý den potkáme pár kovaných horáků a jinak nikoho. Kus od chaty čekáme na zbytek áčka a dobýváme dřevěný můstek na konci lanovky sloužící sjezdařům k opuštění dráhy sedačky. Docela oříšek s lezením na tření. Z druhé strany je samozřejmě žebřík. Proč jednoduše, když to jde složitě. K nástupu na vrcholový výšvih hřebene pod Strimskogelem ještě musíme překonat brdek na hřebeni, asi 100 metrů nahoru a dolů. Z brdku jsou fantastické výhledy na Vysoké Taury našpricnuté sněhem studené fronty. Paráda! Je vidět Velký Zvoník, Bílý roh a další vrcholce. A samozřejmě Dachstein, Hochkönig, Nízké Taury (a co jich je!), Tennergebirge, Totes Gebirge. Za chvíli jsme na rozcestí pod vrcholem, čeká nás asi 150 výškových metrů. Po dohodě s Pavlem začínám velmi zvolna stoupat. Sípám, necítím se dobře, tempo mi připadá pomalé, svah prudký, vlastní plíce jak prokouřené. Na konci stoupání docházíme béčko, které mělo znatelně kratší výstup přímo od jezera. Pavel mi taktně sděluje, že jsem to s tempem přehnal a většina kolegů je ještě hluboko dole. No nic, cítím se fyzicky mizerně a tak rychle nahoru, ať si spravím náladu kladnými emocemi z výstupu na vrchol. Já sám na každém vrcholu mám největší radost, že už nemusím výše a je jedno, jestli jde o kopec v Českém ráji nebo alpskou třítisícovku. Výhledy jsou v pravdě famózní, po studené frontě je naprosto vymeteno, ani cumulusy z tepla se netvoří, jeden z mála dní v roce s viditelností nad 50 km. Je kolem poledne. Obědváme, dochází většina A i B družstva. Petr Dvořák pronáší důstojný horolezecký vzpomínkový přípitek na památku zesnulého Huga Černého.



Stále chybí Petr Lukáš, dozvídáme se od ostatních, že nechal sluneční brýle na brdku předvrcholu a že se pro ně vrací. Čekáme na něj skoro hodinu, když tu, skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán, zjevuje se Petr. Krvácí z pořádných šrámů na pravé noze. Ani v obličeji nevypadá čerstvě. Z jeho vyprávění jsme pochopili, že brýle našel, vracel se pro ně z ještě přijatelné dálky, aby se nedřel, nechal batoh v kosodřevině v sedle mezi Strimskogelem a zmiňovaným brdkem, čímž po nálezu brýlí hledal dalších x minut batoh, protože zapomněl, kam si jej vlastně v té kosodřevině položil. A protože se v okolí pasou krávy, tak je občas mezi Pinus Mugo natažen i ostnatý drát, který se po hmatu holení nohy jeví jako méně poddajné kmínky zmíněné borovice. No nic, necháváme Petrovi pár minut na jídlo a vydechnutí, fotíme se a začínáme sestupovat. Nic moc, je docela vedro, ale cesta klečí je mokrá a velmi kluzká od předchozích dešťů. Doháním nezávislé borůvkáře, tak i za chvíli Tomáš a Petr. Slyším, jak se Tomáš nezávislých borůvkářů ptá, zda náhodou nenechali na vrcholu červenou bundu. Že tedy nejsme sice sběrný tábor, ale že bundu máme. Novomanžel se obořil na Slávku, že to jistě musí být její bunda. Ano, správně, bunda byla jeho, nejnezávislejšího borůvkáře. Větší zadostiučinění jsme si ten den nemohli přát. Jako odměnu jsme dostali večer každý jedno pivko. Sestup se vlekl ještě více než ten včerejší. Nakonec jsme se dostali na silnici v údolí asi v polovině cesty mezi kempem a Zauchensee. Dámy z vedlejšího stanu si stoply auto. Dobrý nápad. Zkusili to i Rumcajs, Lotrando a Zubejda (rozuměj, Petr, Pavel Dvořák a Jiřina). Samozřejmě bez úspěchu. Pokorně pokračuji pohodlnou cestou podle vody do údolí, chladím si nohy v říčce. Tomáš s Drahuškou jsou napřed, doháním je až před hostincem Neuhäsl. Dáváme si pivko, přibývají naši stopaři, dáváme si druhé, a to i Tomáš, který se nezvykle zdráhal. Platím za všechny, vždyť je to skoro moje hospoda. Jiřina se docela naleje po jednom Radleru.


V pozdním večeru se podstatná část stanu nechává unášet ethylalkoholem. Tak se stan A+ stává zároveň stanem opilců, což Petr komentuje lakonicky: "Stan opilců? Už jo." Večer je hlásání s tím, že se zítra jde na Dachstein. Já bych rád túru prodloužil okruhem přes Obere Windlucke na Niedere Scharte v hřebeni pod malým Dachsteinem zpět, od čehož mne zrazuje Petr Dvořák a i Jana se Zdenkou. Musím jim během vzrušené debaty slíbit, že se budu držet hlavní túry. Přesto jsem rozhodnut vzít si na túru cepín, mačky a lano. Což se ukáže jako velmi prozíravé.


cca 1000 m nahoru a 1300 m dolů


Den pátý, výlet ke 3000 m.n.m hranici, pondělí 11. srpna

Parkoviště na konci mýtní silnice, dolní stanice lanovky na Dachstein (1695 m), lanovkou na Hunerkogl (2685 m), ledovcem a ferratou Hoher Dachstein (2996 m), zpět na Hunerkogl


Chmurná jsou jitra opilců, naštěstí ne to moje, je jasno jak na nebi tak v mé hlavě, což se nedá říci o zbytku pánského osazenstva stanu A+. Známou silničkou šplhá bus na známé parkoviště nad Ramsau, dnes o poznání plnější. Petr Dvořák a nezávislá borůvkářka jdou koupit lístky na lanovku. Davy houstnou, ač pondělí, nalákalo parádní počasí na ledovec zástupy mravenců. Připadám si s báglem, cepínem a ledovcovým nádobíčkem mezi dětskými kočárky a miminy jaksi nepatřičně - že by se stal Dachstein lázeňským promenádním místem? Skoro jo. Nahoře na horní stanici lanovky jsou pěkné výhledy do všech myslitelných stran, též kolmo dolů z prosklené podlahy. Doporučuji. Oproti CN Tower v Torontu tu mají ve skle jakési výztuže a pohled není úplně to pravé ořechové. Jsem tu z EXODu první, fotím co se dá a čekám na zbytek. Po čase se vskutku shlukujeme nad schody vedoucími na ledovec.



No ledovec - je tu přes 2 metry sněhu a od lanovky je rolbou protažena 5 metrů široká cesta horní částí ledovce až k chatě pod Hoher Dachsteinem. O to více si s piklem na batohu připadám jako idiot. No nic. Vyrážíme všichni pohromadě mírně dolů a nahoru po široké cestě k nástupu na ferratu. Zde se odděluje část A, preferující spíše skálu. Já použiji na posledních pár výstupových metrů v příkřejším firmu mačky a cepín. Je to lepší než jen hole, jak tak pozoruji kolegy, docela se jim to smeká. Za chvíli již stojíme před asi 5 metrů dlouhým, v nejužším místě jen pár decimetů širokým sněhovým můstkem, jedinou to cestou přes přisvahovou trhlinu. Někteří domorodci raději přechod jistí lanem. Uklízím mačky do báglu, že za mostem na skále budou prd platné. Docela kravina, na můstku se mi to smekne a velmi znejistělý se přes něj spíše přeplazím. Dopadlo to dobře, všichni stojíme po skálou a začíná poslední část výstupu. Původně tudy vedla jen cesta zajištěná kramlemi a fixními štandy, nyní tu natahali i ocelové lano, bohužel dost násilím bez respektu ke skále a logickému směru výstupu. Navíc je vápenec již dosti oklouzán, navíc mokrý, na policích se zbytky předvčerejšího sněhu. A pokud jsou stupy umělé jsou tak vysoko od sebe, že i mých 186 cm má co dělat.



Konečně vrchol, siesta, něco jídla, něco fotek, něco paňáků. S Petrem Dvořákem se shodujeme, že zpět můstek odjistíme fixním lanem nataženým od poslední kramle ve skále na pevný firn za můstkem. K překonání můstku použijeme lano našich předchůdců, kteří též neriskovali. Natahujeme vlastní půlku nadvojato, zarážím pikl až po hlavu do sněhu, vypínám lano, Petr a Vilda cvakajíce se do karabiny k lanu budou dělat skálu - druhý pevný pod fixu. Členové áčka více či méně jistě překonají můstek, někteří z důvodu focení a natáčení i vícekráte. Tak i poslední kolega Procházka. Asi půl vteřinu poté se můstek s nijak dramatickými hlukovými efekty poroučí do trhliny. Vše je zachyceno videokamerou. Na špatné straně zůstala ještě trojka Britů, jejich čtvrtý kamarád použil našeho lana. Po krátké anglické konverzaci Britové opouští myšlenku použít lano tak jak je, zavrhují variantu návratu na druhou ferratu a začínají sestupovat na dno trhliny. Nikdo z nás nemá možnost se podívat na podmínky dole, nicméně přesouvám štand níže a háži jim fix, snad jim bude co platný při výstupu z trhliny po neznatelném hřebínku. Mají jen hole. Podařilo se, s britskou rozvahou a klidem jsou za chvíli všichni tři na té správně straně trhliny. Balíme fidlátka a už dosti pozdě zahajujeme návrat k lanovce.



Tomáš by ještě rád na další kopce, co dnes bylo béčko, ale Petr mu to docela rezolutně zakazuje se slovy, že by to nestihl. Něco na tom bude, u lanovky jsem kolem čtvrté, přebaluji bágl a před pátou jsem dole, mezi posledními. I přes fakt, že nám Petr doporučil se vyjadřovat o příhodě s můstkem zdrženlivě, Eman, kterého jsem potkal na lanovce, již vše věděl do nejmenších detailů, včetně nám dosud neznámé epizody s pádem jakési turistky do trhliny a naříznutím mostu jejím jistícím lanem. Večer si ještě balím pár věcí, zítra po túře sedám do auta a vyrážím směr sever. Perfektní horský den!


cca 500 m nahoru a dolů (pouze ledovec a ferrata)


Den šestý, tůra jako bič na Mosermandl, úterý 12. srpna

Riedingtal, Schliereralm (1495 m), pod Jakoberalm (1839 m), pod Gruberkarem, hřebenem mezi Gruberkarem a Jakoberkarem na Mosermandl (2680 m), pod Windischkopfem nad chatu Franz Fischer Hütte, sestup do údolí Riedingtal


Naturpark Riedingtal dělá čest svému jménu - krásný kout Alp! Projeli jsme busem Tauernským tunelem, kus se vrátili a odbočili do velmi úzkého údolí. V necelých 1500 m parkujeme u přehradního jezera. A tým čekají schody do nebe v podobě velmi krátkého, ale velmi strmého výstupu na Mosermandl, béčko půjde traverzem úbočím masivu na Franz Fischer Hütte, céčko se bude kochat odspodu. Jiřina, natěšena na pořádný výstup, vyráží ihned v A trase, že prý ji brzy dohoníme a že potřebuje mít náskok. Počasí před ohlášenou změnou k horšímu zatím drží. Zbylých 8 abonentů A túry vyráží po chvilce za Jiřinou. Než jsme ji došli to docela trvalo, asi napálila začátek a teď je dost pomalá. Že prý se přidá k B, když nebude stíhat dál. Nakonec na to nedošlo. Výstup na Mosermandl od jihu je velmi komplexní co se vegetačních stupňů týče. Začíná se velmi pohodlnou širokou cestou, přístupovkou na Jakoberalm na horní hranici lesa. Pokračuje prudký výstup kombinovaný s traverzy mezi klečí a vápencovými bradly a skalkami proloženými nádhernými loukami plnými květů. Při kratším odpočinku u rozcestí ve výšce kolem 2000 m se s námi chtějí družit místní dojnice, nejvíce s Vildou. Znervóznělí prcháme do vyšších nadmořských výšek.



Poté ustupuje i kleč a horákovy kroky se vinou po úzké pěšince v trávě. I ta končí a následuje 300 výškových metrů jebačky v suti. Už jsem zažil horší, v živé paměti mám kotel pod Hohe Warte. Ač jsme na jižní straně hory, slunce hřeje velmi umírněně, pofukuje, jde se báječně. Stále držíme velmi solidní tempo hluboko pod normočasy z rozcestníků. Posledních několik set výškových metrů je cesta vedena po nepříjemně vrstvených a ukloněných, poměrně kompaktních skalních plotnách. Nutné je netrpět závratěmi a ovládat jistě lehké lezení. Za námrazy nebo ve sněhu bych tudy šel nerad. Na vrcholu jsme sami až do příchodu velmi sympatické zrzavé horalky, která předvede mírný striptýz do spodního prádla. Petr se ihned druží, až jej později musíme z vrcholu odvést násilím, jinak by se vrátil dolů s onou horalkou. Přemluvili jsme ji a fotí nás u vrcholového kříže na všechny možné i nemožné přístroje různého stáří a provenience. Jako odměnu ji nabízíme obsah našich placatic se slovy že co snímek, to panák. Vydržela to, holka šikovná. Výhledy odpovídají stavu počasí, něco vidět je, většina díky silnému oparu a nízkým mrakům ne. Aspoň ten Ankogel s bělostným ledovcem nám dělá dobrou společnost. Dost prokřehlí větrem sestupujeme z vrcholu velmi mizerně zajištěným žlabem komínového charakteru. Tedy kdysi bylo jištění parádní, ale už na něj dlouho nikdo nesáhl s úmyslem opravit jej po tuhé zimě. I sestup je krajinově velmi pestrý. Po kamenném komíně následuje kamenné moře proložené menšími firnovými poli, prudká suť. Kousek nad chatou a jezerem svačíme v měkké trávě s dobrými výhledy na kopce blízké i vzdálené, ale hlavně za větrem.



Koupání v jezeře, opět bez milého ženského elementu, je však naprostým balzámem pro již lehce unavené tělo. Řičíme s Tomášem blahem. Řičení pokračuje i na chatě u vynikající polévky a ucházejícího pivka. Střídáme u stolů béčko, které se hotoví vyrazit vzhůru dolů. Tomáš hobítek se doráží kafem a štrůdlem. Moc mu to přejeme. Sestup byl příkrý i na vozové cestě, závěr asi 2 km po asfaltu tak akorát, aby to bylo rychle za námi a ještě nás to neštvalo. Bohužel jsem u busu odkázán již jen na nealko nápoje, zasyčí do mne litr ochucené Poděbradky. Je docela vedro, nahoře bylo líp. Tomáš se jde ještě koupat do potoka, já už šetřím síly a cestou zpět do kempu si krátce schrupnu vzadu na pětce. Jednoznačně jedna z nejkrásnějších EXODích túr v horách, podpořená perfektním počasím.


cca 1200 m nahoru a dolů


Závěrem:

Vrcholem letošního EXODu byly čtyři rozdílné túry, každá přispěla něčím - Strimskogel fantastickými výhledy po studené frontě a historkou s brýlemi a nezávislými borůvkáři - Dachstein výhledy, ledovcem, sněhem, přisvahovou trhlinou a bortícím se můstkem - Mosermandl krajinnou rozmanitostí, náročností, mnohotvárností, scenériemi, jezerem, chatou s výbornou kuchyní, údolím Riedingtal s přehradou - Steinfeldspitze, jak vím už jen z doslechu, výstupem do oblak, která se "škubla". Díky, Sv. Petře, Petře a Emane!
Za rok v Dolomitech, Hore Zdar, Berg Heil!

Filip v.k.




Na tomto místě Filipův deníček končí... Od dalších horských radovánek ho bezohledně vyhnaly pracovní povinnosti. Slíbil jsem mu, že deníček dokončím za něj, ale časem se mi to rozleželo v hlavě. Za prvé si říkám, že nejsa Filipem, neměl bych psát do jeho deníčku a tím tomuto deníčku třeba snížit vážnost. Za druhé jsem už zážitky z poslední dvou dnů sepsal na svoje webovky, tak přece nebudu psát znovu o tom samém, ne?
Zájemci o historky z posledních dvou dnů, nechť si laskavě kliknou zde:


Den sedmý, soutěska Liechtensteinklamm a víc už nic, středa 13. srpna

http://www.petr-vht.cz/2008-nizketaury/liechtenstein.php



Den osmý, túra jako bič na Steinfeldspitze, balení, odjezd, čtvrtek 14. srpna

http://www.petr-vht.cz/2008-nizketaury/steinfeld.php

Petr v.k.



Nahoru